neděle 12. března 2017

Když fotkou a slovem vyjádříš mnohé aneb po delší době před foťákem

 
"Najít krásu ve smutku, naději ve ztrátě a důstojnost v prohře - v tom je skutečné umění života."
Arthur Miller


"Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne."
Václav Havel




"Moudrost je o tom, že své city a vášně mírníme právě tam, kde neskonale milujeme."
Karel Matěj Čapek



"Naše vášně a radosti nemají tečku. Život je nepřetržitý proud. Bez tečky."
Josef Hejzlar



"Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přichází jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den."
Vladislav Vančura




"Co by proboha mohlo být luxusnější než pohovka, kniha a šálek kávy?"
Anthony Trollope



A jaký by byl svět bez hudby? :)


"Hudba - jako déšť, kapka za kapkou proniká do srdce a oživuje jej."
Romain Rolland


"Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky."
Friedrich Nietzsche



Safienka
„Najít krásu ve smutku, naději ve ztrátě a důstojnost v prohře – v tom je skutečné umění života.“
– Arthur Miller

Zdroj: http://citaty.net/autori/arthur-miller/?q=308655

sobota 11. března 2017

Pokec u kafíčka XXXII. - Můžeme vůbec s něčím "ztrácet čas"?


Dvě věci, které mě přivedly k tomuto článku. Krom toho, že už se strašně dlouho chystám nějaký napsat, tak nějak nebyla chvíle. Ale dost výmluv.

V jednom videu jsem narazila na seriál, který mě zaujal a rozhodla jsem se ho vyzkoušet. No a podlehla mu. Občas (ehm dost často) se mi to stává, že když se mi něco zalíbí, tak se od toho neumím odtrhnout a potřebuji toho víc. 

S knihami to není jiné. Nečekaně. To samé s cvičením, vařením, tvořením. Jo akorát ty čtyři hodiny, které mi zmizely nedávno v jednom internetovém programu, bych tak mohla nazvat, ale kdoví. Určitě jsem se alespoň poučila. ;-)

Jednou mi kamarádka řekla, že pro ni je čtení knih "ztráta času" a já jen kroutila hlavou, protože cože? Došlo mi ale, že každý není stejný jako já. Naštěstí. Někdo ten svůj čas ztrácí s něčím jiným a vůbec mu to není blbý.

Dá se s něčím vůbec "ztrácet čas"? Co myslíte? Jak to vidíte?

Pořád mám nutkání myslet si, že se věci dějí z nějakého důvodu. Že to všechno nás postrkuje k tomu, abychom byli lepšími a znalejšími. Že i když to tak nevypadá, tak nám i ten smyšlený příběh může tak strašně moc dát. Náznaky, které se nám vryjí do mozečku a třeba i zapadnou. Nám se rozsvítí nebo nám ty složitosti světa budou zase o trochu jasnější. 



Ráda hledám v obyčejných věcech něco víc. Něco skrytého, které dokazuje, jak je to na tom světě zamotané a krásné. Jak moc si své životy ovlivňujeme podle toho, co myslíme, děláme a říkáme. Jak důležité to pro nás je.

Víte, myslím si, že s ničím "neztrácíme čas". Volíme si to, co chceme dělat a když k tomu máme nějaké větší nutkání, tak to tak má opravdu být. Že třeba i to povalování u seriálů je tu z nějakého důvodu a my si to přeci můžeme užít (obhajoba :o) a nebo prostě nic nedělat ... protože to vůbec "ztráta času" není! Nemusíme být pořád v pohybu, abychom rostli. A to nemyslím do výšky.

Člověk není hloupá bytost. Sám pro sebe si hledá to nejlepší a ani o tom neví. Líbí se mi ty případy, ty následnosti děje, které se dějí protože se hnula kulička. To padající domino, které má být.

Je to takové menší filozofání, ale nemohu si ho odpustit. Protože to potřebuji na něco svést. Že jsem schopná celý den čučet na seriál, motivovat se, číst, bavit se a hlavně si ten život snažit užít. Protože když tu nejde o mně, tak o koho? 






Nečekej, až bude líp nebo až bude něco jednodušší.
Problémy budou vždycky.
Nauč se být šťastný zrovna teď,
protože jinak to nestihneš. 

I kdyby ti to přišlo jako mrhání času.
Se svým časem si nakládej jakkoliv uznáš za vhodné.

A hlavně měj rád sám sebe, své chyby, své prohřešky a to, jak dokonalý jsi. 








Safienka

sobota 25. února 2017

6 nejlepších knih a filmů za rok 2016

Maličko mám skluz, jelikož už je téměř březen, ale to mě nijak neodrazuje, abych napsala příspěvek o tom, jaké nejlepší knihy a filmy jsem přečetla a viděla v roce 2016. Jako každý rok, i tento utekl jako voda. Událo se tolik věcí. Hlava mi zaznamenává jen některé, ale stalo se jich opravdu dost.

A jak to tak u mě bývá, největší radost mám samozřejmě z přečtených knih. Díky DK jsem zjistila, že za rok 2016 jsem jich přečetla krásných 47. Přestože jsem měla tři větší naprosto nečtecí období, tak jsem spokojená :-)

Do knihovny mi přibyla spousta nových krásek, z kterých jsem stále paf. ČÍm jsem starší, tím tomu knihomolství víc a víc propadám a říkám si, jestli to vlastně ještě jde...?

https://www.timeshighereducation.com/sites/default/files/styles/the_breaking_news_image_style/public/reviews-best-books-of-2016.jpg?itok=1ryuh0qD

Když jsem byla mladší, tak jsem prostě jen četla. Zaznamenávala jsem si pouze to, co si mám půjčit v knihovně. Nejradši jsem si četla v různých polohách v pokojíčku s mini lampičkou za zády. Hltala jsem jednu knížku za druhou a nemohla přestat. Pořád jsem na tom stejně. Teď si ale knížky i kupuji, prodávám, píšu o nich, diskutuji o nich a prostě je miluji. Celým svým srdcem.


Největší radost mám kromě nastřádaných knih z toho, že se mě lidé ptají na radu, co si mají přečíst. A co ty myslíš? A jaké to bylo? Když vím, ráda odpovím. ;-)


Mám radost i z toho, že se můj domov začíná nebezpečně plnit poličkami a místy, které zaplňují nové a nové knihy. Marie Kondo by ze mě neměla radost. Dávat knihy pryč pro mě není vůbec jednoduché. Stojí to velké přemáhání a rychlé činy.


Občas se i dokopu k tomu, abych si přečetla nějakou starší knihu a není mi jasné, proč jsem se k ní dostala až teď, když je tak úžasná.


Můj seznam knih, které si chci přečíst nebo koupit, je pořád dlouhý a vlastně ještě delší, i když ho sem tam promažu a obnovím. Každý měsíc si říkám, že mi to na nějakou dobu stačí....samozřejmě, že nestačí.


Naučila jsem se mít ráda knihy i ve čtečce:-) Má to svá pozitiva i negativa. Vždycky budu mít radši knihy v ruce, které si můžu listovat a kochat se obálkou a dělat si poznámky, ale prostě čtečka se občas hodí.




A jaké to byly ty nejlepší z loňského roku (které jsem přečetla)? Co bych Vám mohla doporučit? Co si klidně přečtu ještě několikrát? Co mi doma nesmí chybět?


1. Tři přání - Liane Moriarty (recenze)
Můj první příběh o trojčatech. Občas jsem to četla s pusou dokořán a vlastně se nemohla vůbec odtrhnout. Hodně jsem se nasmála a prostě Liane Moriarty mi opět dokázala, že ji mám v oblíbených auterech právěm. Její díla jsou nevšední s velkou dávkou reality a štěstí. Lidské osudy, které nám dokazují, že stát se může opravdu všechno. I to, že žena hodí po své těhotné sestře vidličku.



2. P.S. - Aňa Geislerová
Tak P.S. byl pro mě opravdu zážitek. Musím říct, že v tomto případě ilustrace naprosto předčily příběh. Záznamy od Ani jsem si taky užívala, ale ne tolik jako malůvky její sestry. Jsem šťastná, že mám knihu domu a můžu po ní kdykoliv sáhnout a kochat se.



3. Okamžiky štěstí - Patrik Hartl
Od Patrika Hartla (toho neuvěřitelně se smějícího muže) jsem četla zatím jen dílo Prvok, Šampón, Tečka a Karel a hodně jsem se nasmála. Teď to bylo jiné. Z velké části hodně smutné, ale zase na druhou stranu strašně dobře napsané. A s báječným neokoukaným motivem dvou příběhů v jedné knize. Každá z jedné strany a obě souběžně plynoucí. O Patrikovi a Veronice. O dvou sourozencích.



4.Odvrácená tvář lásky - Coleen Hoover (recenze)
Jo, tak tato kniha pro mě byla emoční nálož. Plná vášně a lásky. Nečekaný konec a prostě Coleen Hoover. Velká romantika, která ale stojí za to! Opět jedna z mých oblíbených autorek.




5. Zázračný úklid - Marie Kondo (recenze)
O této knize už jsem mluvila a psala hodněkrát. A i tady ji musím zmínit, protože mě zasáhla i v tomto roce. Neustále probírám a semtam vyhodím a vždycky si vzpomenu na Marii Kondo. S úsměvem i u svých ponožek a obálek. PS: Dokonce i do Gilmorek se dostala :o).




6. Velké kouzlo - Elizabeth Gilbert (recenze)
Strašně moc nakopávající a motivující kniha. Mám z ní hodně poznámek, které se mi v hlavě objevují několikrát denně. Pokud rádi píšete nebo něco tvoříte, tak si ji určitě přečtěte. Autorka, která napsala světoznámý příběh Jíst, meditovat, milovat.





Z knih by to bylo vše a teď se vrhneme na filmy, kterým jsem v loňském roce dala taky prostor :-)

Když už večer (když mám chvíli pro sebe) nečtu a něco netvořím, tak si s chutí pustíme nějaký nový film či seriál. Za rok 2016 jsem jich viděla celkem dost. Přes den frčí pohádky a večer se můžeme konečně utrhnout a pustit si něco svého. Takže, které filmy mi za loňský rok naprosto učarovaly? Na které pořád vzpomínám? Které doporučuji, kudy chodím?


1. Otcové a dcery
Úchvatný film. Russel Crow byl úžasnej. Určitě si nezapomeňte kapesníčky. Životní osudy, které nám zasahují do života a ovlivňují, co děláme, jak to děláme a proč to děláme. Když rodinu opustí manželka a maminka, není to lehké. Jak se s tím vypořádal otec a jak to ovlivnilo dceru? Mrkněte.


Zdroj


2. Nejvyšší nabídka
Co napsat o tomto filmu? Příběh, který mi hodně dlouho nedal spát a musela jsem to v hlavě přemítat pořád dokola. Dozvíte se něco o tom, jak se kšeftuje s uměním a jak se člověk dokáže hodně změnit, když se poblázní do druhého. Nemohu říct nic víc, jen, že to musíte vidět!

Zdroj

3. Coco Chanel
Kdo by neznal módní ikonu Coco Chanel. Její život a cesta ke slávě. Úžasně ztvárněno díky Audrey Tautou.

Zdroj

4. Dánská dívka
Chtěla jsem nějaký film o umění a měla jsem ho. O muži, který chce být ženou a ve své době to nemá opravdu lehké. O umění, o kráse a o velkém životním osudu.

Zdroj

5. Teorie tygra
Na tomto filmu jsme byli v kině. A po dlouhé době jsem zažila plné kino a první řadu. Český film o tom, jak se ženy snaží ochočit muže. Dělají to nenápadně a chtějí svoje. A muži se buď nechají a nebo nenechají.

Zdroj

6. Tohle je náš svět
Hodně nabitý film o muži, který žije se svými šesti dětmi v přírodě mimo civilizaci. Učí se, hrají si, loví, vaří, cvičí a vědí toho mnohem víc než všichni kolem nás.

Zdroj




Tak to byly moje dvě šestky za rok 2016. Co oslovilo vás? Co byste mi doporučili vidět či přečíst? Sem s tipy :-)


Mějte se krásně a užívejte tohoto nového roku. Ať máme ke konci zase na co vzpomínat :-)


Safienka

čtvrtek 23. února 2017

Jedna duše, dvě těla (Čas zapomnění - Sharon Guskinová)


Janie by chtěla chlapa, opravdu moc. Pocítit tu lásku, souznění a společný život. Už jí táhne na čtyřicet a ještě jí nebylo přáno. Snad jen na malý moment, kdy na jedné dovolené pozná sympatického záhadného muže, podlehne.

Čtyři roky poté...

Noe je blonďatý modrooký čtyřletý chlapec, který toho na svůj věk ví opravdu hodně. Nikdo ho nedostane do vany plné vody, do sprchy, ani umýt ruce. Není divu, že zapáchá a je to na první pohled případ pro sociálku.

Jerom Anderson je psychiatr, který se už dlouhou dobu věnuje posmrtnému životu, duším a malým dětem, kteří si pamatují. Ač už se mu čas krátí, tak věří, že svoji knihu dokončí. Jen potřebuje najít ten správný příběh.

Jak už asi tušíte, linka knihy Čas zapomnění je jasná. Není to příběh pro všechny. Můžete či nemusíte věřit. Pokud se o podobné ezoterické věci zajímate a nebo jste o nich někdy slyšeli, tak by vás to mohlo oslovit. Možná vás nadchnou příběhy pod čarou, které dokládají pravdivost toho všeho. Pravdivost a zoufalství dotyčných dětí, které se narodily a pamatují si na svůj předchozí život.

Dokážete si představit, že byste se narodili a měli pocit, že ke svým rodičům vůbec nepatříte? Že vaše místo je někde jinde? A že trpíte panickým strachem a nočními můrami?

Kniha mě zaujala od prvního přečtení anotace. Mám tyto zamotané příběhy s nádechem něčeho víc ráda. Zvlášť, když jsou okořeněny skutečnými výzkumy a příběhy. Dává to všemu pak ještě víc zajímavosti než obvykle. Nutí mě to hledat víc mimo knihu.

Když bych příběh Sharon Guskinové, americké producentky a scénáristky, převedla do svého života, tak bych byla přesně tak nešťastná a zoufalá jako Janie. Mít doma dítě, které nade vše milujete, které ale neustále tvrdí, že jeho domov je jinde, to by byl velký emoční nápor. Vy byste se láskou rozkrájeli, ale on vám tvrdí, že jeho máma je někde jinde? Nemožné?

Chtěli byste znát tu druhou, údajně pravou matku? Jak moc byste byli zvědaví? I přes všechnu bolest si myslím, že hodně. Je to tak přirozené, znát pravdu.

Velká životní zkouška.

Zcela jasně jsem viděla soudy všech od personálu ve školce po psychology, psychiatry, kteří to viděli jako jedno velké pobláznění a šílenost. Nasadit léčbu a konec. Jak definitivní a k odsouzení hodné. Stejné jako všude jinde. Vyléčit aktuální problém, ale neřešit původ toho všeho.

Naděje umírá poslední.

Kdo má ale srdce a trochu naděje, tak mu musí být jasné, že to není konečný stav. Že tu musí být něco víc. I kdyby to mělo stát cestování přes celý svět, poznání nových rodičů a vyřešení záhady zmizení malého chlapce.

Myslím, že kniha není vhodná pro všechny. Ne všichni přijmou tuto situaci a ne všichni v ní věří. Kdo se ale zajímá, tak by ho to mohlo bavit. Zápletku to určitě má a hodně zajímavé mi přišlo rozuzlení situací obou rodin.

Zkuste to a uvidíte sami ;-)



Safienka


Název: Čas zapomnění
Autor: Sharon Guskinová
Vydává:  Ikar, 2016

Co plánuji na blížící se jarní dny?


Jaro.
Najaře se zase asi zamiluju.
Ať je nějaká zábava.

A nebo taky ne. Nebo taky budu dělat milion věcí, které mě tolik lákají a budu se radovat a veselit a tančit a hýřit a vyrábět a číst a tak. Však to znáte.

Jaro už je skoro tu. Krom té nemilé předpovědi povodní, svítí víc sluníčko a ptáci zpívají. Prostě poezie. :o) Mám pocit, že na něj každý čeká jako na smilování. Ač jsme si nemohli přát krásnější zimu, co se množství sněhu týče, tak to bylo dlouhé. První sluníčko byl balzám. Kamarádka tomu úplně podlehla a s manželem si venku opekla buřta. Jo, někdo se fakt hodně těší :o)


Jedno ráno jsem odvedla Marušku do školky a s Adámkem se vydala na procházku kolem potoka. Ještěd pořád na dohled, ticho všude, slunce a pára od pusy. No co vám budu povídat, nabilo mě to na několik dní. Napsala jsem si ten blažený pocit na lísteček a hned ho rychle hodila do sklenice, kam putují všechny mé radosti tohoto roku. Ať mám na co vzpomínat.

Mám pocit, že do mě po zimě vjela nová energie, která hodně mění a spoustu slibuje. Hlavou se mi honí jedna myšlenka za druhou a já se chovám jako každá potrhlá ženská. Snažím se je napsat a pak splnit. Zjistila jsem ale, že seznamy jsou fakt zákeřná věc. Musím si vytyčit tři body, které zaplním, protože když tomu nedám hranice, tak jsem schopná popsat arch z obou stran a ještě pořád chodit připisovat. Díky tomu mám pocit, že nestíhám a mám pořád dělat to a to, místo abych se uklidnila, zpomalila a užívala si nicnedělání a stereotypně proudících dní.

Zdroj

Co se mi tedy honilo hlavou a co bych si ráda odškrtla/splnila najaře, potažmo po celý rok? 



☀ Udělat pořádek v dokumentech a vyřadit to, co není potřeba a zabírá místo.

☀ Zaměnit „Udělám to až...“ za „Jdu na to!“

☀ Dopřávat si luxus a kvalitu. Povyměňovat co nejvíce chemických věcí za ty bezchemické. Skvělé doporučení okoukávám zde.

☀ S tím souvisí i výroba pracího gelu z mýdla, sody a octa :-)

☀ Najít nějaký nový jarní salát a dělat ho co nejčastěji.

☀ Obejít bazary, pořídit nějakou novou vázu (nebo si nějakou vyrobit/zrecyklovat) a obklopovat se květinami. Mají kouzelnou moc :-)

☀ Koupit barevné obálky, nějaké nové samolepky, sehnat adresy a rozeslat spoustu dopisních nebo pohledových radostí :-)

☀ Zabalit si svačinu, vzít si nějaký podprdelník, něco dobrého k pití a vyrazit někam do přírody.

Opečovávat a hýčkat si své kamarády a vztahy s nimi.

☀ Vzít si teplou deku, oprášit křeslo, uvařit kafe a užívat si prvních jarních slunečních dní...a prostě jen být.

Zdroj

☀ Více se zajímat a nebýt taková důvěřivá ve věcech spotřebního zboží. Koukat, co jím a piji. Prostě se víc zajímat.

☀ Udělat vítr v knihovně, oprášit poličky, vybrat knihy do bazaru a seřadit vše nějak bláznivě. Třeba podle barvy, to mě vždycky lákalo.

☀ Vybrat nějakou zajímavou knihu, napsat do ní vzkaz a darovat ji do zajímavéhoprojektu s onkologickým oddělením.

☀ Nějaké kačky věnovat psím či kočičím útulkům (třeba i přes kočičí aukci). Nebo naopak něco tam darovat a penízky poslat na pomocný účet.

☀ Napsat seznam bylinek, které budu letos pěstovat.

☀ S tím souvisí i seznam, kdy, kde a co jak sbírat a následně sušit.

☀ Určitě zkusit vypěstovat kiwi.

☀ Vzít si košík a vyrazit na farmářské trhy.

☀ Uspořádat domácí kino a konečně někde sehnat ten dataprojektor.

Obhlédnout nové kousky do šatníku. Když už vím, že jsem ta ležérka a co si konečně pořídit, tak to bude nakupování jedna radost.

Neřešit zbytečnosti a občas jen mlčet.

Víc se usmívat.

A hlavně nikam nespěchat a mít se ráda taková, jaká jsem.

Otřepané, ale pravdivé!


Ani nevíte, kolikrát jsem od Vánoc začala psát článek. Nesčetněkrát. Nějak jsem ho ale nemohla dokončit, prostě to nešlo. Vlastně ani moc knih jsem nepřečetla. Jo, dala sem jeden celý seriál (miluji Panství Downton! :-))), oprášila šicí stroj a připravila jednu malou oslavu, jinak ale energie nějak nebyla.

Nedávno mi přilítl do schránky email, že lidé si v zimě na sebe berou spoustu starostí a dělají milion věcí. Měli by ale jako příroda odpočívat a spíš se starat, aby jim bylo dobře a byli v teple. Takže i když už tu je skoro jaro, tak pojďme to lenošení trochu dokončit. Zahoďme všechno za hlavu, dejme se do režimu offline a buďme šťastni. Jinak to přeci ani neumíme, no ne? ;-)


Krásné jarní začátky :-)


Safienka

čtvrtek 2. února 2017

Placka, pizza, chléb

Miluji chleba. Někdy se ho ale člověk přejí a nebo potřebuje trochu změnu. V tomto případě se nejčastěji uchyluji k pečení placek. Za tu dobu, co jsem si oblíbila kuchyňské prostory, jsem si nejvíc oblíbila tři placky, které dělám pořád dokola.

A které to tedy jsou?


Indické placky ČAPÁTÍ

Co je potřeba?

500 polohrubé pšeničné mouky (občas to střídám a dávám napůl s žitnou nebo špaldovou)
1-2 lžíce oleje
2-4 lžíce rozpuštěného másla
pepř
200ml vlažné vody

A jak na to?

Všechno dám do jedné mísy a vyrobím těsto, s kterým se skvěle pracuje. To si rozdělím zhruba na 8 dílů, z kterých vyválím placky (cca 15-20cm v průměru). Nejlíp tak, aby se vám vešly na pánev ;-)
Mezitím si rozpálím pánev. Peču na sucho a nebo na olivovém oleji (v mém případě) z jedné strany 3minuty a z druhé 2min. Hotové placky skládám do mísy, kde je potřu máslem a přikryji utěrkou, zůstanou tak teplé a vláčné.

Nejčastěji je dělám s mísou zeleniny, opečeným tofu nebo kuřecími kousky a nějakým dobrým dipem. Dají se jíst také na sladko.





PIZZA z domácí pekárny

Co bude potřeba?

domácí pekárnu
250ml mléka
6 lžic olivového oleje
350-400g polohrubé mouky (opět někdy míchám s žitnou nebo špaldovou)
1 lžička soli
1/2 kostky droždí
1 lžička cukru


A jak na to?

S domácí pekárnou je to jednoduché. Vše dám do pekárny v uvedeném pořadí a zapnu program TĚSTO. Po cca 1,5h vyndám krásně zpracované těsto, které rozdělím na 3 díly, které vyválím a nazdobím dle svých chutí. Nejčastěji dávám rajčatové pyré, šunku, sýry, kukuřici, rajčata, někdy i cuketu a vždycky bazalku.
Peču zprudka v roztopené troubě zhruba 7-10min.




PITA CHLÉB

Co bude potřeba?

240g hladké mouky
240g špaldové mouky
1 balíček sušeného droždí
270ml vlažné vody
2 lžičky soli
1 lžička třtinového cukru
4 lžíce olivového oleje

A jak na to?

Smíchám obě mouky, droždí, sůl a cukr. Hned potom přidám olivový olej a vlažnou vodu. Vše řádně prohnětu a vytvořím těsto, které nechám asi hodinu kynout v zakryté v míse.
Po nakynutí rozdělím těsto na cca 8 kousků, které rozválím na silnější placky. Silnější proto, aby tam při pečení mohl vzniknout prostor/díra. Po zpracování je dám ještě na plech a nechám 15minut dokynout.
Mezitím rozehřeji troubu na 250st. Placky peču zhruba 5-10min, dokud nezezlátnou a v nejlepším případě se nenafouknou.
Po vyndání placky splácnu a dám někam pod utěrku. Když jsou vychladlé, ta je rozříznu a plním čím se mi zamane. Nejraději hummusem, listovým špenátem a paprikou.
Krásně, dopodrobna popsán najdete recept zde :)




Dobrou chuť :-)

Safienka




neděle 29. ledna 2017

Když rodiče míní a děti mění (Je to i můj život - Jodi Picoultová)



Nikdy nemůžeme vědět, jaký z nás bude rodič. Vymyslet si to můžeme, ale děti nám dost často řeknou, jak to vlastně bude, oni chtějí a potřebují. Jediné, za čím si můžeme stát je to, že své děti budeme milovat  a uděláme pro ně první poslední.

Sára a Brian měli dvě děti. Jelikož jejich nejmladší Kate onemocněla leukemií, rozhodli se, že si pořídí třetí. Věděli, že Anna pro ně bude záchranným lanem, které poskytne to nejlepší. Možná se ale nezamysleli nad tím (i když Brian asi jo), že to nebude tak jednoduché. Dítě není robot, i když vše dělá pro sestru, která umírá, a mělo by to být tudíž v pořádku, tak potřebuje stejný díl lásky jako všichni ostatní. 

Když jsem se rozhodla, že si tuto knihu přečtu, věděla jsem, že to bude jedna z těch „brečících“. I přes to jsem se do ní pustila. Protože...Jodi Picoultová!

Vlastně popravdě se ve mně prala dvě fakta. To, že se mi do takovéhoto emočně laděného příběhu, kde jde hlavně o děti, moc nechtělo a druhý fakt, že jsem strašně moc toužila znát celý ten příběh od začátku do konce. Knihy od Jodi Picoultové miluji. Zatím mě vždycky dostaly na kolena. Autorka píše skvěle, čtivě, s nápadem a neokoukanou myšlenkou. A prostě umí.
 
Kniha Je to i můj život má v sobě skrytý silný příběh o mladé rodině, která se potýká s rakovinou krve. Musí čelit tomu, že jejich nejstarší jde z jednoho maléru do druhého, jejich druhý domov má název nemocnice a ta nejmladší si všechno nenechá líbit a hlavně chce žít svůj život. Chce mít právo říct, že tu ledvinu nechce dát, ať už je proto jakýkoliv důvod.

"Co si pod tím mám představit? chtěla vědět Sara a madame Agnes jí vysvětlila, že osud je jako hlína, která se dá v každém okamžiku na kruhu přeformovat. Ale předělat můžete jenom vlastní osud, ne už osud někoho jiného, a některým lidem to nepřipadá dost dobré."

Myslím si, že dokážeme rychle odsoudit, ale kdybychom se ocitli ve stejné situaci, tak bychom byli stejně bezradní a zoufalí a dělali vše hlava nehlava, jen abychom zachránili své dítě z náruče smrti.

Musím přiznat, že Sara mi byla z počátku dost nesympatická. Jakto, že neviděla, jak se její další dvě děti trápí a snaží se strhnout veškerou pozornost jen a jen na sebe. Že činy Anny byly naprosto na místě a pochopitelné.  A nad Jessem zlomit hůl, protože je beznadějný případ? To snad ne!



Celou tu dobu, kdy se v příběhu střídají životy hlavních hrdinů  jsem se těšila na vyjádření Kate. Protože to tam skoro nebylo. A vlastně jen díky tomu nás to trochu směrovalo.

Být rodičem nemocného dítěte není žádný med. Matka udělá první poslední, aby bylo všechno vpořádku. Kde je ale rovnováha toho všeho? Říká se, že rodič přesně ví, co je pro jeho dítě dobré. Ale je to opravdu tak?

Vůbec se nedivím Brianovi, že utíkal ke svým hasičům a požárům. Tam, kde ví, co má dělat a jak pomoci. Doma je to pro něj o tolik těžší, i když tam má lidi, které miluje nadevše.
 

Knihu jsem si moc užila. Už od prvních stran, které pro mě byly strašně překvapivé, protože třináctiletá dívka, která si najímá právníka, aby podala stížnost na své rodiče? Wow!, jsem si říkala, že chci vědět víc. Potřebovala jsem vědět víc. A čím víc se odkrývalo, tím víc jsem kulila oči a obdivovala všechny, jak to vlastně zvládli. Jodi Picoultová prostě umí. Opakuji se, ale je to tak.

Tentokrát se jedná o druhé vydání, které se možná vryje dalším lidem do hlavy a donutí je k zamyšlení. Jak bychom se jako rodiče zachovali my sami? Protože vždycky najdete nějaký důvod, proč je to tak nejlepší a zjistíte, že vlastně nevíte co dál.

Ptala jsem se sama sebe, jak bych se asi cítila, kdyby mi přišlo povolání k soudu, kterému napomohla moje dcera? Vypadalo by to asi tak, že tu ledvinu, která by zachránila milovanou sestru, nechce dát. Nebo by to možná vypadalo tak, že se bojí a tápe a chce svůj život. Že hraje tvrdou hru, protože chce pozornost. A nebo by to mohlo být úplně jinak.

Jistojistě bych se složila. Papír v ruce by mi dal jasně najevo, že něco není v pořádku. Že jsou potřeba změny. Nebo bych vůči tomu byla slepá a šla bych si pevně za svým. Těžko říct. I když o tom jenom přemýšlím, tak nevím. Natož pak, kdybych měla být v kůži Sary.

Každému nedojde všechno hned. Může nás nakopávat intuice, můžeme mít různé pocity, a můžeme strašně moc chybovat.

Jak říká pan Fulghum, tak: "Je třeba tím projít, moudrost přijde později."

Příběh to byl skvostný. Celou dobu jsem se připravovala, jak  to obrečím a obrečela. Nelituji. Byla jsem mile překvapena, jak to bylo poskládané a co všechno to odkrývalo. A jsem moc ráda, že vydavatelství udělalo k druhému vydání takovouto obálku, protože ta je všeříkající.

Jako zatím každou knihu, kterou jsem od Jodi Picoultové četla, mohu doporučit. Dávám ji k své TOPce a těším se na další.


Safienka




Název: Je to i můj život
Autor: Jodi Picoultová
Vydává: 2. vydání, 2016, Ikar

pondělí 23. ledna 2017

Co mám na sobě ráda a za co se obdivuji?

Nedávno jsem na stránkách Anetky narazila na zajímavý článek o tom, co máme na sobě vlastně rádi. Protože víte co...ono to tak sobecky přiznat a vlastně se z toho radovat ... není tak lehké, jako si říkat, co nás na nás štve a co bychom chtěli změnit a odnaučit se.

A je to velká škoda. Smýšlet rychleji a jistěji o tom, co je horší a ne tak hezké a koukatelné. Letošní rok má být lepší, úžasnější a prostě celý pozitivní, takže proč to nevyzkoušet a nepodívat se na ty svoje klady hned na začátku. Ať máme celý rok co vylepšovat a dopisovat.

Já začínám na krásných 12 bodech, které se mi na mně líbí a které na sobě obdivuji.

Tak pojďme na to.



Co mám na sobě nejradši?


1. Že se dovedu nadchnout pro věc. I když nevím, jestli to občas není až prokletí. Ale ne, mám to ráda. Má to takovou správnou energii, která mě dokáže vyburcovat víc jak kafe. A to je co říct. :)

2. Že píši čtivě. Když jsem byla na základce, tak bych tomu nevěřila, ale je to tak. Občas se až zarazím, jak se mi některé texty líbí. To jsem jako psala já? Hmm...asi dobré postavení hvězd. (PS: Vždycky je jednodušší, svést to na něco jiného, než přiznat, že jsem tak dobrá.)

3. Že tak ráda a často a rychle čtu. Jo, tak na to jsem na sebe pyšná. A že mi to drží už od mala a pořád baví. Vlastně ne, baví mě to čím dál víc.

4. Že jsem kreativní. Baví mě cokoliv tvořit. Musím na to mít tu správnou náladu, ale je to tam a když se na to dá koukat, tak mám fakt radost a všem bych to nejradši ukazovala a pořád se tím chlubila.

5. Že umím dobře uvařit/upéct.
Pamatuji na své začátky, když jsem udělala první svíčkovou s domácím knedlíkem a nebo upekla fakt dobrý koláč. Nemají se doma špatně, když mám zrovna náladu vařit/péct. :o)

6. Dokáži dobře naslouchat a jsem empatická. Mám ascendent ve Vahách a vždycky všechno potřebuji mít vyrovnané. Na všech stranách, ve vší spravedlnosti. Proto si myslím, že dokáži dobře naslouchat. Vlastně ani nevím, jestli je to pochopitelné, ale baví mě to. Vnímat názory a postoje druhých, ač se třeba neshodují s těmi mými.

7. Líbím se sama sobě. Zvlášť když se ta fotka povede. A jsem fotogenická. To už jste si asi všimli. Baví mě to, protože mám ráda krásné fotky. Jsem k sobě dost kritická, ale když se povedou, tak jsem fakt pyšná. Za což vlastně nemůžu jen já, ale radost mám velkou. Někdy se dokáži pěkně obléknout a být za kočku. Někdy to jde.

8. Dokáži namotivovat.
Myslím si, že dokáži vyhecovat druhé. Namotivovat je k nějaké činnosti. Nejlépe samozřejmě ke čtení knihy.;-)

9. Že mám cit pro výběr. Mám ráda svůj cit pro výběr. Není to vždy stoprocentní, ale ve většině případů poznám to svoje. Jako by to ke mně odjakživa patřilo. Boží to je.

10. Že jsem celkem rychlá. Ve všem. Dokážu pracovat rychle. Mít vše za chvíli hotovo a prostě ta vnitřní energie je občas dost velká, aby zvládla i náročnější úkoly.

11. Začínám vytvářet pěkné fotky. Baví mě to. Fotím mobilem, protože ten náš foťáček to líp bohužel neumí. Ale i tak, je to zábava.

12. Poslední takový ne úplně můj záslužný čin, spíš náš společný s mužem..že máme doma krásně dvě děti. Jsou úžasné a musím je až obdivovat, jak jsou pro mě dokonalé. :-) A občas se teda taky umím kouknout vedle, když řvou jak tuři. :D


A to je z mé dnešní zpovědnice vše. Zkuste to taky, uvidíte jak je to úsměvné a hlavně to dobře zvedá náladu. Bylo by fajn, kdyby se člověk dostal k vysokým číslům, které uvádějí, proč se máme tak rádi. 





Pojďte do toho.






A určitě dejte vědět jak vám to šlo ;-)
Safienka

čtvrtek 19. ledna 2017

O záchraně nejednoho života (Pod povrchem - Stacy Robinsonová)


Mám ráda knihy se zajímavou zápletkou a tématikou. I kdyby to měl být nějaký na první pohled nudnější příběh.

Pod povrchem je kniha, která má pojednávat o bohatší rodině, v které se stane tragédie. Sedmnáctiletý talentovaný syn Nicholas se předávkuje kokainem a dostane se do bezvědomí. Nestane se to ovšem jen tak. Dávku si vezme hned z několika důvodů.

Ač jsem na knihu četla spoustu záporných komentářů (což by se před přečtením číst nemělo, já vím), tak to nevidím tolik černě. Čtivé je to tak akorát, téma to má možná trochu okoukané, nemá to žádné extra zvraty, ale i přes to všechno se mi to líbilo. Při čtení mi lítaly myšlenky hlavou sem a tam a říkala jsem si, co bych udělala já na místě hlavní hrdinky Claire. 


Abych vám to nastínila, tak Claire je pohledná žena ve středních letech, která pracuje v umělecké branži. Je nadaná a pilná. Má ctižádostivého manžela a syna v pubertě. Její život patří mezi ty snobštější, ale řekla bych, že se tam dostala právem. Na první pohled by se mohlo zdát, že žije v harmonické rodině. Dokonce si připadá i spokojená. První pohledy leckdy nejsou vždy ty nejsprávnější. Stačí jiskra a zdánlivě šťastný život je pryč. Na povrch vyplouvá ta část ženy, kterou Claire tolik let ukrývala a na kterou radši ani nemyslela. Podlehla na chvíli. A ta stačila.

Nejděsivější okamžik matky, najít předávkované dítě v bezvědomí. Viděl něco? Slyšel něco? Claire sbírá všechny síly a její život se rázem ocitá na jiné úrovni. Chtě nechtě musí s pravdou ven a čeká, spíše doufá v odpuštění.


"Neměli bychom si své nejlepší přátele udržovat a dělat všechno pro to, abychom o ně nepřišli? Neměli bychom o ně mít větší starost? Právě jsem někde četl, že vztah  neničí nevěra, ale lhostejnost."


Odpustili byste nevěru, kdyby vám dotyčný/á tvrdil/a, že to bylo jen jednou a vlastně tak trochu omylem? Jak dobře znáte svůj protějšek? Víte o sobě všechno? Jak byste se dokázali vypořádat s faktem, že vaše dítě leží v bezvědomí v nemocnici a je to tak trochu i vaše vina?

Vůbec to není nereálné. Už několikrát se stalo, že nás něco vytrhlo z dosavadního života. 

Zrovna nedávno jsem četla zajímavý příběh o tom, že vše se děje z nějakého důvodu. I když nám to může přijít jako šílenost, tak nás to může nakopnout k uvědomění, být těmi nejšťastnějšími bytostmi na světě.

Dokonce jsem něco četla i o tom, že za všechno nemůžeme jen my. Nemůžeme svalovat vinu sobecky jen na sebe. I když to sebemrskačství je asi prostě přirozené.

Jo, otázek je spousta. Odpovědi jsou určitě hodně diskutabilní, ale o to tu jde.

Na Claire se mi líbilo, že ač je ženou z vyšších vrstev, tak se tak nechová. A nebo spíš asi přestala, ale stejně působí uvědoměle a na úrovni. Chápala jsem, že chtěla zachránit manželství, ale taky jsem si říkala, jestli to vůbec jde, když druhý nemá zájem. 


Autorka nám dodala pocit, že na všechno přeci jen nemusíme být sami. Že přátele a rodina nás vždycky podpoří a nenechají nás v tom našem trápení. Tady to bylo hodně o Coco Chanel a Louisu Vuittonovi, ale přátelé má holt každý jiné.

Hodně se mi líbilo zapojení diabetu mellitu do příběhu. Toto je má první kniha, když nepočítám ty odborné a přímo účelné, která o tom pojednává. Nemělo to tam nějakou hlavní roli, ale bylo to tam a bylo to fajn.

Příběh je to o snaze zachránit manželství, o znovunahození života ženy, o právu na štěstí a o naději. O tom, že všechno nemusí být tak, jak se zdá a občas nás může něco dost překvapit.

Proč Pod povrchem? Možná že proto, že pod povrchem každého znás je nějaké tajemství, o kterém víme jen my sami. Pokuď nejednáme čestně, tak to dokonce může i vyplout na povrch.

Nebude to mít plný počet bodů, ale určitě to není zklamání :-)
Knihu si užijte stejně jako já.


Safienka



Název: Pod povrchem
Autor: Stacy Robinsonová
Vydává: Ikar, 2016

úterý 10. ledna 2017

Pokec u kafíčka XXXI. - Buďte sami sebou


Už je pozdě na kávu? To nevadí, dáme si klidně čaj :-)

Dneska to bude spíše čtení pro ženy. Je ale možné, že se v tom najdou i muži, kdo ví. :-) 

Ještě donedávna se mi děla taková věc. Občas mám problém, že se nadchnu pro názory a činy druhých a pak nevím, kde mi hlava stojí. Učím se s tím pracovat a trošku to rozlišovat.

Pociťuji lehké zlepšení. Říkám si, že lepší něco než nic.

Daná věc/pocit se mi stávala, když jsem se ocitla na místě, které mi přišlo naprosto úžasné a dokonalé. Nebo když jsem potkala člověka, který měl vše do puntíku vymyšlené. Pamatoval na všechno, všechny a prostě byl připraven. Nebo tak alespoň vypadal. Dostávala jsem se pak do stavů, kdy jsem měla pocit, že mi ujel vlak a já jsem jaksi pozadu. Protože nemám to a to hotové, nestíhám, nestačím a věčně zapomínám. Opravdu deprimující pocit vám povím. Zvlášť když takových míst a lidí navštěvujete víc.

Zdroj
Pak si ale strašně moc užívám lidi, kteří to mají podobně jako já. Cítím se vedle nich jako normální člověk, ne jako někdo naprosto neschopný (no dobře, ne naprosto, ale tak částečně...maličko...víte jak.:o)

Nikdy bych nevěřila, že mi s tímto „problémem“ pomůže kniha o módě. Fakt ne. O projektu Móda a duše od Táni Havlíčkové už jsem vám psala v tomto článku. O tom, jak jsem se našla a že konečně vím, co mi sedí a co snad i sluší, po čem mám koukat a čemu se vyvarovat. 

Jak by se to mohlo na první pohled zdát, tak tato kniha není jen o oblečení. Je vlastně i o vašem životním stylu a o tom, jací jste. Týká se to nejen žen, ale i mužů a dětí. Kniha 8 klíčů k vaší duši obsahuje velké poselství a hlavně pomoc ženám, které tápou stejně jako já.

Myslím, že neprozradím nic nového, když napíši, že každý člověk je naprosto jiný. Že se nedá srovnávat a i když nás k tomu společnost možná dovádí, tak si musíme uvědomit, že my jsme tady ti, kteří si vytváří svůj život. A že to má nějaký smysl.

Každému se líbí něco jiného, má své problémy, své uvažování a své postupy. Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale myslím, že chápete, co tím chci říct. Někdo nás nějak vychoval a na něco naučil. Něco si neseme v základu sami, což nás nějak utváří. Žijeme a možná ani nepřemýšlíme, jestli to děláme dobře a nebo ne, protože nám to je přirozené. Jinak to neumíme a pokud se v tom cítíme dobře, tak ani jinak nechceme.

Zdroj
Táňa to napsala dokonale. I když sama přiznala, že to, co ona napsala, už bylo vlastně dáno. Lidé se mohou dělit do dvou skupin. Stejně jako čínský znak rovnováhy Jing a Jang.

Když budeme mít štěstí na toho, co to má stejně, tak se nám pravděpodobně dost uleví. Zjistíme, že takový nepořádek není jen u nás doma a že všechno vždycky nemusí lícovat.

Naopak, když se "srazíme" s člověkem, který to má naprosto opačně, tak nás to může krapítko vyvést z harmonie. My bordeláři přijdeme do místa, kde žije milovník úklidu a srovnaných věcí. Žasneme, že je všude utřený prach, všude to voní a prostě jen procházíme a skoro až kroutíme hlavou. Pak dorazíme domů a máme chuť uklízet, gruntovat, rovnat vše do sloupečků a mít vše naprosto krásné a čisté. No, ale moc dlouho nám to nevydrží. Mám s tím své zkušenosti.

Milovníky úklidu obdivuji, ale já bych tak šťastná vůbec nebyla. (Teď mě tak napadlo, jestli to je i obráceně. Že by milovníci úklidu prahli po bordelu, kávičce a nohách nahoře? :o)))

Nejdřív jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, pak jsem ale zjistila, že je mi to vše naprosto přirozené. Naopak, že sama vynikám v jiných věcech. Že to tak má být, je a bude. Že se můžu uklidnit, protože jiná nebudu.

Zdroj
Abych sama sebe naprášila (což už jste asi pochopili, ale tak kdyby náhodou ještě ne), tak já patřím mezi ty lidi, co spíš sklouzávají k nepořádku. Milují uklízeno, ale nikdy jim to moc nevydrží, protože raději budou číst knihu a psát články, než aby šli umýt nádobí a vytřít podlahu. Někdy mě to chytne a já musím vše vygruntovat (protože pořádek v bytě = pořádek v hlavě), ale spíš to je tak, že uklidím, aby to jako nebylo vidět a pak stejně čtu a čtu a čtu..víte jak. Miluji svoji rodinu, ale patřím spíše k té skupině, která dělá a nebo by chtěla dělat věci pro sebe. Svým dětem se věnuji, ale odsuď posuď. Snažím se z nich vychovat lidi, kteří budou dělat věci sami a kteří si budou nejlíp pořád číst :o) No, kecám...ale bylo by to fakt hezký. Pěkně spolu, každý se svou knihou. Něco občas vytvořit, jít se projít, moci si o všem popovídat. Jo, to jsem se zasnila. Ale tak kdoví. Jsem ten druh maminek, které pošlou dítě, aby si to udělalo samo, než abych mu se vším pomáhala. Uvidíme, jaký to bude mít další vývoj a následky, ale zatím to tak mám

Ale to jsem odbočila...

Každý má ve světě svůj úkol. Není možné, aby všichni zvládali všechno, všechno stíhali a byli takový a makový. Aby bylo vše v rovnováze, tak musí existovat obě strany vah. Všichni jsou k něčemu potřeba a v něčem dobří. Opravdu všichni, i vy, co si myslíte, že neumíte nic a v ničem nevynikáte.

Doufám, že mi rozumíte, co jsem vám chtěla říct. Nemusíte být rozhozeni jako jsem byla já. Možná zrovna vy budete patřit k té skupině, která miluje vše rodinné, vše uklizené, pro všechny všechno a sami sebe dáváte až někam do pozadí. Nebo naopak budete patřit mezi ty, kteří se věnují sobě a to doma je zase tolik netrápí. Obě tyto skupiny bude určitě spojovat společný prvek a tím není nikdo jiný než spokojený člověk.

Hlavní je, aby vám bylo dobře v tom, co děláte. Aby vám to bylo přirozené a do ničeho jste se netlačili. Aby jste si ten život dovedli užít a nedělali něco jenom proto, že to dělají druzí a nebo se to od vás očekává.

Myslete na sebe.
Nikdo vám do hlavy nevidí. Ani já.



Mějte se báječně,

mávám,
Safienka