Pokec u kafíčka II. - Zaplatit nebo radši sami?

Chtěla jsem si uvařit kafe, ale neteče voda. Tak si říkám, jestli já to vydržím bez kafe. Normálně bych to samozřejmě vydržela, kdyby voda tekla. Ale ona neteče! A mě v hlavě bliká poplašný maják...POTŘEBUJU VODU! POTŘEBUJU KAFE!

No nic, ze vzduchu ho neudělám :o)

Jak se máte?

Nedávno jsme s kamarádkou narazily na jedno téma, u kterého jsme měly rozdílné názory. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy.

Určitě se shodneme na tom, že všichni by teoreticky mohli dělat všechno. Každý by to zvládl po svém, v jeho silách by byla schopnost udělat téměř cokoliv. Můžeme se vymlouvat jen u něčeho, že to opravdu nezvládneme. Převážná většina činností je ale pro průměrného člověka proveditelná.

A teď jde o to, jestli byste s touto myšlenkou byli schopni zaplatit někomu jinému za něco, co byste byli vlastně schopni udělat sami?

Jsme šetřivý národ. Spíš bych řekla, že jsme dost skrblíci a když je něco zadarmo, tak to bereme všemi dvaceti, ať už to chceme, potřebujeme či nikoliv. Hromadíme vše, co bylo zadarmo a nebo ve slevě.

Toto téma se toho vlastně i trochu dotýká, neboť když si představíme, že bychom něco zvládli sami, tak se nám to platit nechce. To si přeci udělám sám. Nebudu si to kupovat, když to zvládnu vyrobit, vymyslet, okecat atd. Pocit z vlastně vyrobené práce bude určitě lepší.

Já se čím dál tím víc kloním k tomu, že někomu udělám radši kšeft, když se mi to opravdu líbí a koupím si to, než abych se s tím "plácala" sama.  Nemám s tím problém. Ano, v hlavě mi běží myšlenka, že bych si to mohla udělat sama, ale pak se mi tam vtlačí ten názor, že bych to udělala, ale kdovíkdy. Dám prostor těm, kteří se tomu věnovali a nyní mi to nabízejí. Samozřejmě, když to u mého vnitřního kritika obstojí :-)

Jak to máte vy? Zaplatíte za to, co byste zvládli udělat sami a nebo si to radši sami uděláte a tudíž kšeft druhým neuděláte?


Safienka

Neuklízený pokoj = Neuspořádaná mysl

Jak mě ovlivnila metoda KonMari aneb uklízení účinně a trvale.

  Nikdy jsem moc před svátky uklízení neřešila. Když jsem ještě bydlela u rodičů, tak jsem měla za úkol uklidit si v pokojíčku a občas něco vypomoci po baráku.  Jelikož ale moje uklízení dopadlo tak, že jsem se ocitla ještě ve větším bordelu, tak jsem to dost často vzdala. Pamatuji si zoufalý výraz mého tatínka, který se šel podívat, jak mi to uklízení jde a skoro se do pokoje ani nedostal. Přes velké kupy věcí nemohl otevřít dveře. Brala jsem to prostě důkladně. Rukou mi musel projít každý papírek, každá blbost, takže jsem se ve většině případů prostě zasekla u čtení nějakých starých dopisů nebo prohlížení alb. Pak jsem to všechno narychlo naházela na nejvíc temné a ukryté místo a tvářila jsem se nad věcí.

"Rodiče od nás vyžadovali, abychom si ve svém pokoji uklízeli, ale ani je nikdo neučil, jak to dělat. Co se týče uklízení, jsme všichni samouci."

  Teď, když se mám starat o vlastní bydlení, je to jiné. Nemám na starosti jenom jeden pokoj, ale hned celý byt, který není nikterak malý. Každý kout na mě útočí svými němými výkřiky.

  Abyste mě dobře pochopili, tak mé uklízení je často povrchní. Je toho moc, takže prostě uklidím jen to, co vidím a ostatní nechávám na někdy jindy. Prach setřu, kde ho vidím, vyluxuji jen to, co je vidět atd. Můj manžel je přesný opak. Ten, když už jde uklízet, tak to bere z gruntu. Vše se následně leskne jako psovi kulky. Občas mám pocit, že mě dostatečně nechápe a jakoby mi vyčítal, že uklízím opravdu jen tak letmo. Já bych se ale pomátla, kdybych měla uklízet všechno pořád důkladně.

  Někdo chytrý tvrdí, že když si člověk potřebuje udělat pořádek v sobě, nejlepší cesta, jak toho dosáhnout, je uklidit své okolí. Nebo něco, co nejčastěji používáte. Kabelku, peněženku, skříňku, stůl, byt, zámek..:o) Je to pravda! Mám to vyzkoušené. A bohužel to mé povrchní uklízení na to vůbec neplatí.

  Poslední dny mám pocit, že jsem se zbláznila. Nebo spíš se snažím nezbláznit. V hlavě mi lítá nehorázné množství neuchopitelných myšlenek, které mě uvádí do šílených stavů. Navenek možná působím klidně, vyrovnaně a šťastně, ale uvnitř jako bych byla roztříštěná, roztěkaná, zmatená a hlavně dezorientovaná.

  A pak to přišlo. Do ruky se mi dostala kniha Zázračný úklid od Marie Kondo. Když jsem ji viděla poprvé, tak jsem byla spíše zvědavá. Co by kdo mohl o uklízení vtěsnat do knihy? Jak jsem se mýlila. Jsem teprve v půlce a musím říct, že už nemám doma téměř co uklízet. No, to kecám vlastně. Pořád toho je dost. Ono při dvou dětech to ani jinak nejde. To mé snahy vydrží vždycky tak 5 minut a pak je to opět postaru. Ale takové to uklízení až na dřeň, to už mám téměř hotové. Už mě čeká jen pár hříšných míst a potom půda, sklep a zahrada. A pak samozřejmě to normální. Umýt okna, utřít prach, vytřít, vyčistit...

  Mně je najednou tak nějak líp. Nikdy bych netušila, že vynášení odpadkového koše pro mě bude taková přínosná činnost. Včera jsem byla v popelnici minimálně 10x, protože jsem měla vždycky pocit, že už mám dost, ale dost jsem toho ještě vůbec neměla.

  Říkala jsem si, že bych vyfotila svoje dílo před a po, ale usoudila jsem, že by to vlastně ani vidět nebylo. To totiž vidí jen ti vyvolení, kteří mohou otevřít šuplík či dvířka a to vy, nezlobte se na mě, nejste.

"Lidé nedokážou měnit své návyky, aniž napřed změní způsob myšlení."

  Paní Marie toho ve své knize o uklízení píše opravdu dost. Ne nadarmo je to jedna z nejvlivnějších žen, která mnoha lidem přinesla úlevu. Zbavila je spousty věcí, které si hromadí pro horší časy. Její krédo zní: Mějte doma jen ty věci, z kterých máte radost. Ostatní vyhoďte.

  Jako jo, je spousta věcí, které doma prostě musí být. Dejte si ale ruku na srdce, že doma máte většinu věcí jenom kvůli tomu, že si myslíte, že se vám budou hodit, nevíte kam byste je dali, je vám jich líto a nebo je prostě musíte mít ani nevíte proč.

"Mnozí lidé pociťují potřebu uklízet, pokud jsou pod nějakým tlakem, jako například těsně před zkouškou. Ale tato potřeba nevzniká, že by si museli uklidit pokoj. Vzniká proto, že potřebují nastolit pořádek "v něčem jiném"."

  Řekla bych, že tato kniha by se měla číst po celý rok, nejenom o Vánocích, kdy mají lidé pocit, že musí vygruntovat nejvíc. Člověk by do ní měl nahlédnout každý měsíc, aby se možná jen ujistil a namotivoval k ujištění, že doma není nic, co by tam být nemělo a nebo co se tam z neznámých důvodů nahromadilo. Mně samotné si stačí přečíst třeba jen odstavec. Potom zaklapnu a díky vlně energie jdu uklízet. Při čtení už mi běží seriál toho, jak to budu dělat, co kam dám a co vyhodím. Dokonce jsem si pořídila velké černé pytle. Sice si přijdu jako ten největší zločinec, když jdu vyhazovat velký plný pytel do popelnice, ale snad to sousedé pochopí. Já své děti opravdu nevyhazuji. Ani zvířátka!

"Uklízení přináší viditelné výsledky. Uklízení nikdy nelže." 

Zázračný úklid, Marie Kondo

Knižní Klub, 2015

Pokec u kafíčka I.

O podzimní depresi a lehce o Vánocích ...

  Říkám si, že bych měla víc psát. Víc se vypsat (vyspat taky), abych byla víc živá. Poslední dobou jsem vyšťavená jak pomeranč. Totálně seschlá a bez energie. Na týden jsem s dětmi odjela k rodičům s myšlenkou, že si tam odpočinu, naberu síly a zotavím se. He...Aniž bych cokoliv řekla (možná jen potají a potutelně potichu), tak mi děti udělaly obrat v plánech. Špatně spaly, potřebovaly mou neustálou přítomnost a ač jsem si to tam do jisté míry užila, tak rozdíl oproti domovu to moc nebyl. Mé úkryty byly odhaleny a já nacházela chvilky až po večerech, kdy jsem konečně zasedla ke knize a nebo youtubu a doháněla své plány.

  Takže po týdnu změny prostředí jsme opět zpět a mám pocit, že dodělávám. Nevím proč se uklidňuji myšlenkou, že mě čeká ještě měsíc a bude konec tomu utrpení. Jak naivní! Naštěstí po několika konverzacích s kamarády se mi ulevuje, neboť zjišťuji, že jsou na tom všichni stejně. 

  Nutně potřebuji slunce a zpět svoji chuť do všeho. Snažím se najít rovnováhu mezi tím, abych se věnovala dětem, dělala domácí práce a ještě nezanedbávala sebe. Chápu, že poslední bod je posledním oprávněně, ale jakoby to nechápal a já mám čím dál tím víc pocit, že potřebuji čas jen pro sebe. Nejradši bych si vzala dovolenou! Dovolenou od mateřské dovolené. Matky dvou a více dětí určitě pochopí.

  Víte, když jsem si plánovala, že chci dvě děti brzo za sebou, nějak jsem moc nedumala nad tím, jak moc náročné to bude. Ano, věděla jsem, že procházka růžovým sadem to nebude. Ale prostě to je stejné jako s porodem. Víte, tušíte, ale když na to přijde, tak je to úplně jiné. Překvápko!

  Já ani nemám chuť na cvičení. I když chodím dennodenně kolem zrcadla, kde mi zrak padne na nelichotivé partie, tak stejně na to dlabu. Na něco se pořád vymlouvám a obdivuji ta krásná těla všech okolo. Říkám si, že jednou tu svou vůli zase objevím, zatnu zuby a pustím se tvrdě do toho. Protože jinak to opravdu nejde. Neumím to dělat vlažně. Buď to musím dělat a nebo nemůžu. V tomto jsem černobílá. Bohužel.

  Ale abych vás nenakazila mou unavenou náladou, tak se opět po roce nesmírně těším na Vánoce. Dneska jsem začala s perníkovým stromečkem a jestli mě neklepne pepka, tak se pustím i do chaloupky. Na výsledek jsem opravdu zvědavá, neboť jsem ve zdobení cukrátek opravdu „nadaná“. Chuťově to jde, ale na pohled nic moc. Každý rok si říkám a dávám si cíl, že se do příště zlepším. Už to praktikuji několik let a přijde mi, že je to pořád stejné. Naštěstí se mými díly nějak extra zvlášť nechlubím. To, co se upeče doma, se doma taky sní. Pokud po mě bude vyžadováno, abych někam něco poslala, tak si pořídím neprůhlednou tmavou krabičku, která bude s pevným zámkem, číselným kódem a cedulkou Na vlastní nebezpečí.

  Do oken už jsem nandala zelené jehličí. Jedno roští už jsem dokonce i ověsila ozdobami, na dveře dala cinkátka a na netu lovila rady a tipy, co a kdy péct. V sobotu jsem dokonce i viděla sníh. Opravdu se za okny na chvíli objevil. Sice záhy opět zmizel, ale byl tam. Začala jsem juchat a ještě o to víc se těšit na Vánoce, stromeček a dárky. Všude začínají svítit světýlka a lidé začínají bláznit. 

  Pevně doufám, že mě vánoční nálada z pochmurné nálady vyseká a já to ten měsíc ještě přežiji. Neberte mi prosím iluzi, že to bude po Vánocích lepší. Bude! Věřím v to :o)

Safienka

Čaj o páté

  Celý život prožíváme každý den, každou hodinu. Něco vnímáme víc, něco míň. Něco jen tak přejdeme, něco vlastně vůbec nevnímáme, protože doufáme, že už to bude pryč. Něco prospíme, projíme, pročteme, prokoukáme, prohledáme, prohrajeme a mohla bych tak pokračovat do aleluja.

Narodily jsme se v nějakou hodinu, která určuje náš ascendent, naši osobnost. Ovlivňuje nás  víc, než si myslíme. Jsme zvyklí nějak žít. Pomáhá nám v tom čas, jehož systém nám kdysi vštěpili.

  V určitý čas se nám něco dělá hůř, něco líp. Snažíme se dělat vše dle toho, co našemu tělu nejvíc vyhovuje. I když někdy nám to okolnosti dost popírají, tak většina je pro nás stabilní a oblíbená.

Od té doby, co mám děti, se čas dělí na pravidelnější a stereotypnější úseky, než jsem byla zvyklá. Vstáváme, snídáme, snažíme se vymyslet dopolední aktivitu (nemám ráda déšť!), obědváme, snažíme se vymyslet odpolední aktivitu (nesnáším déšť!), svačíme, večeříme, koupeme se, čteme pohádky, uspáváme a poté my rodiče žijeme a nebo padneme.

  V těch několika málo chvílích, kdy jsem byla jen sama se sebou mě napadla myšlenka o jedné hodině. Jak se můj život měnil kolem páté hodiny.

Pátá hodina v...

Dětství – V pět jsme většinou večeřeli. Pátá, šestá. To už byl jasný hlad. Nebyly jsme z těch rodin, které večeří až kolem sedmé, osmé.

Základní škole – Kolem páté jsem se toulala někde venku a pak jsem mířila zpět domů. Pamatuji se, že jsem si schválně přeřizovala hodinky, abych domů ještě nemusela.

Střední škole – V pět jsem se učila. Teda, buďto jsem si četla a nebo jsem se učila. Ještě doteď si pamatuji těch 200 rostlin, které jsem se musela v biologii nadrtit. Pamatuji si jich 5?

Vysoká škole – Před pátou končil předposlední a nebo poslední blok. 16:10-17:45 – Můj mozek už opravdu nespolupracoval!

Práci – Kolem páté jsem se vracela z práce. Když jsem teda nekončila dřív a zrovna nekafíčkovala. 

Mateřské „dovolené“ – Momentálně je už v pět tma, tudíž když dojde na nejhorší, tak už v pět koupeme a pak následně večeříme.

Stáří – To ještě není (jsem optimista), ale až to třeba jednou bude, tak budu nejspíš luštit křížovku, koukat na seriál či zprávy a nebo si číst knížku J

A jak to máte vy? Co děláte o páté?

Poslouchejte svoje děti

  Snaží se nám sdělit spoustu věcí, ale my je neposloucháme. Vidíme jen to svoje. Neustále jim něco vštěpujeme, ale zároveň žasneme, co dokáží samy bez naší pomoci udělat, říct či si pomyslet. Máme pocit, že je musíme vychovávat, ale není to naopak?

  Když mi bylo patnáct, byla mojí nejoblíbenější autorkou Lenka Lanczová. Její knihy jsem milovala a četla je pořád dokola. I přesto, že se můj čtenářský apetit časem pozměnil, tak zjišťuji, že se občas k podobným knihám vracím. Chodím si k nim odpočinout. Doufám, že v nich najdu něco, co mě odlehčí a vykouzlí úsměv na tváři.

  Zjišťuji ale, že i když je kniha o mladých lidech, vůbec nemusí být tak úsměvná a oddychová, jak by se mohlo na první pohled zdát. Poslední dobou je čím dál tím víc populární žánr Young Adult. Ač už nepatřím mezi ty náctileté, tak mám pořád možnost něco si přečíst a až tak neumírat nudou.

  Číst knihu o mladých lidech, kteří dennodenně přemýšlejí o sebevraždě, je celkem náročný kalibr. Deprese, pocity prázdnoty, osamocení, nepochopení...Sakra, o tom by přeci mladí přemýšlet neměli! Kde je chyba? Chyba v nás?

  Theodor Finch je známý výtržník, agresivní mladík, který se už několikrát pokusil o sebevraždu. Ještě mu to ale nevyšlo. Neodhodlal se. Přesto ho hranice mezi životem a smrtí přitahuje jako magnet.

  Tentokrát potká na římse zvonice oblíbenou Violet Markeyovou. Dva, kteří mají podobnou chuť do života. On trpí bipolární poruchou, jí zemřela sestra. Kdo tady bude koho zachraňovat?

  Přestože to vypadá, že on je tady ten, co by měl být víc na dně, tak opak je pravdou. Nikdo nevidí do nikoho a musí jen tušit, co se děje. Láska se stává lékem, který pomáhá. Hledají ji přes malé vzácné okamžiky, které to celé posouvají dál. Díky společnému školním projektu vyráží na místa, která jsou jedinečná. Aby došlo k rovnováze, něco zanechávají a něco si naopak berou. Co ale bere život jim? Je to snad láska k rodině, která může být tak bezohledná a zničit nás? Nebo to je náš vnitřní vesmír, který se tak moc neslučuje se světem okolo nás. Popsané papírky jako vysvobození?

  Nechala jsem se nalákat krásnou obálkou, která slibovala příběh plný naděje. Našla jsem smrt. Avšak smrt v podobě vysvobození. Nikdo by si neměl brát život. Dostali jsme ho a nemáme právo si ho brát. Po vykreslení zmíněné poruchy chápu, že někdo to nezvládá a najednou nevidí nic kromě toho jednoho směru.

  Ač čte člověk jakoukoliv knihu, tak v ní ve většině případů najde něco pro sebe. Něco, co se nás týká, co nás zaujme nebo nám dá nový pohled na věc.

I po dočtení si ale stojím za svým. Nikdo by si neměl brát život, natož děti!

Název: Všechny malé zázraky

Autor: Jennifer Nivenová

Vydává: Yoli, 2015

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Recenze psána pro blog IDNES

Chocolate book TAG

1. Tmavá čokoláda - kniha, která pojednává o temném tématu (např.: zneužívání, domácí násilí, šikana atd.)

2. Bílá čokoláda - vaše oblíbená kniha - milá/pozitivní/humorná

3. Mléčná čokoláda - kniha, která je tak absolutně boží, že jste ji nedokázali odložit a museli číst dál a dál

4. Čokoláda s karamelovou náplní - kniha, u jejíhož čtení jste měli pocit, že jste celí ulepení, jak sladká byla

5. Kit-kat bez oplatky - kniha, která vás v poslední době nejvíce překvapila

6. Snickers - kniha, ze které jste šíleli

7. Horká čokoláda se šlehačkou a marshmallows - kniha, kterou byste si vybrali pro poklidné čtení

8. Bonboniéra - série, o které si myslíte, že je v ní něco pro každého, a proto by mohla zaujmout široký okruh čtenářů

Co je lepšího než čokoláda? Hořká s lískovými či jinými oříšky...mléčná, bílá, na vaření či s různými příchutěmi...hmm..kdo by odolal?

Nedávno jsem na stránkách Knižní přátelství narazila na zajímavý knižní tag, který má s čokoládou trochu společného (ano, má ji v názvu). A tak jsem neodolala a zamyslela se. Protože zamýšlet se více o knížkách je pro mě aktuální téma. Nechápejte mě špatně, o knížkách přemýšlím. O té, co dočtu, tak hned. Nebo o té, co mě vyloženě uhrane, tak hodně dlouhou dobu. Ale tak, jakože bych musela více zapřemýšlet a vybírat, to jsem nikdy nedělala....takžeeee, jdeme na to J

Tmavá čokoláda - kniha, která pojednává o temném tématu (např.: zneužívání, domácí násilí, šikana atd.)

Knihu s temným tématem jako je domácí násilí jsem četla a jmenovala se Zavři očka svý od Suzanne Redfearnové. Ač vypadá Gordon jako sympatický chlap, tak za zavřenými dveřmi se z něj stává netvor. Jillian to nemá lehké, ale zvládne sebrat veškerou svojí odvahu, děti a zmizet.

Ještě mě napadla jedna kniha, která je tmavá nejen tématem, ale i obálkou a jmenuje se Plavat se žraloky od Claire Bidwell Smithové. Téma smrti je náročné a určitě není pro kdekoho. Ale zase na druhou stranu je to téma plné uvědomění. Claire pohřbívá oba své rodiče. Musí se s touto ztrátou vyrovnat a znovu začít žít.

Bílá čokoláda - vaše oblíbená kniha - milá/pozitivní/humorná

Věčná dobrodružství kapitána školky a nebo Možná, možná ne od Roberta Fulghuma. Krásné, vtipné, pozitivní, humorné. Stoprocentně.

Mléčná čokoláda - kniha, která je tak absolutně boží, že jste ji nedokázali odložit a museli číst dál a dál

Ač se obálkou na mléčnou čokoládu moc nehodí, tak určitě Na hraně zapomnění od J.A.Redmerski. Ta kniha mě dostala. Přečetla/zhltla jsem ji za den a nemohla se odtrhnout. Úžasná byla!

Čokoláda s karamelovou náplní - kniha, u jejíhož čtení jste měli pocit, že jste celí ulepení, jak sladká byla

Nejsem si jistá, jestli jsem tak mega sladkou knihu někdy četla nebo ji měla v knihovně. Ale co je tak na mé poměry krásné a sladké byla knížka od Alexandry Potter Není přání jako přání. Je úžasná. Od první chvíle je Vám jasné, jak to dopadne. Určitě v tomto směru nemám pocit, že by ta sladkost byla na škodu.

Kit-kat bez oplatky - kniha, která vás v poslední době nejvíce překvapila

Tak to je jistojistě kniha od Jodi Picoultové s názvem Čas odejít. Z ní jsem byla hodně paf a musela o ní přemýšlet. A konec byl opravdu skvěle zvratový a nečekaný!

Snickers - kniha, ze které jste šíleli

Eleanor a Park od Rainbow Rowellové. Úžasná kniha! Opět jedna z mých oblíbených, kterou jsem musela držet v ruce pořád a která mě přiváděla do transu a šílenství. Opět šílenství v dobré míře.

Horká čokoláda se šlehačkou a marshmallows - kniha, kterou byste si vybrali pro poklidné čtení

Tak tady bych vybrala Malé ženy od L.M.Alcottové. Četla jsem je nedávno v rámci našeho soukromého knižního klubu a bylo to takové pohodové, nic moc nervy drásajícího s krásným příběhem.

Bonboniéra - série, o které si myslíte, že je v ní něco pro každého, a proto by mohla zaujmout široký okruh čtenářů

To je oříšek, ale po delších úvahách bych vybrala sérii od Roberta Fulghuma s názvem Třetí přání. Má tři díly, knihy mají ucházející počet stran a já jsem z nich úplně okouzlená a odvařená. Hodně myšlenek, nápadů, úžasných témat, najdete tam i milostnou zápletku, navštívíte spoustu míst a budete se jednoduše bavit. Dle mého J 

Když je problém u tebe, bude chyba u mě

  Nikdo není neomylný, ani já ne. Nejsem svatá, abych jen mlčela a kývala. I když by to bylo to nejlepší, co bych měla udělat. Někoho by možná napadlo, že neví, o čem si má povídat. Lidé, neblázněte, je takových témat! A místo toho řešíme druhé. Ne sebe, ale druhé! Jejich životy, osudy. Máme pocit, že jim musíme poradit a že ta naše rada je to nejlepší, co jim můžeme dát. Omyl.

  Dost často stačí tak málo. Jeden výraz a může dojít ke katastrofě. Ocitáme se v situaci, o které jsme před vteřinou neměli ani potuchy.

  Liane Moriarty to vystihla naprosto úžasně v knize Sedmilhářky. Ukázala čtenářům ženy, které jsou nenasytné, pomstychtivé, závistivé a hlavně kruté. Přijde mi, že tento post se týká ve světě hlavně žen. Říká se, že chlapi se raději pustí do rvačky, ženy vypustí pomluvy. Co je horší? Mít to hnedka za sebou, i když s rozbitým kokosem a nebo se stát terčem pomluv na hodně dlouhou dobu? (Pozn. Neřeším druhou situaci v knize, která je na jiné téma.)

  Spousta mistrů nás učí, abychom nedbali na názor druhých. Ale ono je to taaaaak těžké! Poslouchat jen sami sebe a na okolí koukat s nadhledem. Jen tak jako by zpovzdálí. Nic neřešit, jen se usmívat a popíjet si to své šampaňské.

  Jane to nemá lehké. Je mladou matkou, která se přestěhuje do místa, kde vládnou ženy. Muži jako by byli jen v pozadí a dumali, k jakému klanu se mají přidat. Její syn Ziggy je nařknut z násilí, které se odehrálo v nedaleké školce. Malá holčička ho označila a najednou se mu hroutí celý svět. Co naplat, že tvrdí, že nic neudělal. Všichni to slyšeli. Všichni si udělali svůj názor a rozhodli se tak. Dospělí. Ti, co mají šílený pocit, že musí něco udělat.

  Kromě toho, že mě hned v úvodu vytočil přístup učitelky, jsem se následně rozčilovala nad chováním rodičů a všech okolo. Kniha, která mi sice rozdrásala nervy, ale za to mě totálně pohltila. Přemýšlím a mluvím o ni už dlouhou dobu a jen tak asi nepřestanu.

  Číslo sedm je dle Druidů číslem tajemna, kouzel a magie. Je to ale také číslo změny, pokusů, odvahy a riskování.  Lunární fáze trvají sedm dní, lidské tělo se znovu obnoví po sedmi letech, spektrum se skládá ze sedmi barev, hudební stupnice má sedm not, lidské tělo má sedm čaker, týden má sedm dní, existuje sedm tradičních planet.

  Co jsou to ale Sedmilhářky?  Podle dostupných informací je to někdo, kdo lže, jako když tiskne. Vymýšlí si dennodenně a nemůže přestat. Podle svého selského rozumu bych řekla, že ten člověk má sakra problém.

Všechny ženy v příběhu mají nějaký problém, každá svůj a každá řeší problém té druhé. Zapeklitá situace. Hlavně je v tom ještě vražda! Až do konce nevíte, kdo vraždil, koho zavraždil a vlastně se vše dozvíte až na konci.

Takže, řešte si jen to své,  vezměte si šampaňské a určitě si přečtěte tuto knihu! 

Název: Sedmilhářky

Autor: Liane Moriarty

Vydává: Ikar, 2015

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Recenze psána pro blog IDNES

Mých 10 knih

10 knih, které ...

... mě ovlivnily/obohatily/jsem na nich závislá/pořád o nich přemýšlím/četla jsem je několikrát/udaly mému čtenářskému životu ten správný směr

  Zjistila jsem, že má paměť stojí opravdu za starou belu a já si téměř nic nepamatuji. Co vím ale určitě je to, že jsem vášnivým čtenářem už hodně dlouho. Proto je následující seznam opravdu jen lehkým polechtáním toho, co mě jako čtenáře nějakým způsobem zasáhlo do života.

1. Trilogie Třetí přání od Roberta Fulghuma

2. Série s Mercy Thompson od Patricie Briggs

3. A dost! od Pamely Druckerman

4. Na hraně zapomnění od J.A.Redmerski

5. Já, poutník od Terryho Hayese

6. Temná stránka hledačů světla od Debbie Ford

7. Cesta od Brandon Bayes

8. Poselství od protinožců od Marlo Morganové

9. Život s vlky od Lois Crisler

10. Malé ženy od L.M. Alcott

Trilogie Třetí přání od Roberta Fulghuma

A určitě i několik dalších sbírek, u kterých se můžu vždycky potrhat smíchy. Knihy od Roberta Fulghuma doporučuji všem a trilogii Třetí přání obzvlášť. Prostě mě zasáhla! To pojetí, postavy, prostředí, téma. A ten konec? Ten mě naprosto rozložil. Strašně moc potřebuji znát a potkávat Alici.

Spoustu toho z knihy jsem si přenesla do života. Dost často na ni vzpomínám a říkám si, že si ji musím opět přečíst. A ten nonsens je dokonalý a ty hry...a to tetování! Ach!

Série s Mercy Thompson od Patricie Briggs

Nikdy bych nevěřila, že budu tolik milovat urban fantasy v podání Patrie Briggs. Ale jinak se to nedá. Mercy je úžasná. Moje nejoblíbenější hrdinka. I když přežila už naprosto vše, tak je svá, tvrdohlavá, „svobodná“ a pořád někoho zachraňuje. A má kočku! A je kojot! A umí ty nejbáječnější čokoládové sušenky. A má tetování! A prostě všechno! Moje srdcovka J Ne nadarmo ji každý rok čtu znovu.

A dost! od Pamely Druckerman

Kniha o výchově? No jistě! I když je to o výchově ve francouzských rodinách, tak je to tak skvěle trefné, až to občas zabolí. Určitě doporučuji všem, kdo chtějí mít děti, mají děti a nebo mají alespoň co do činění s jejich výchovou.

Na hraně zapomnění od Jessicy Ann Redmerski

Sympatická holka, která si zbalí všechny svoje švestky, nasedne do autobusu a jede pryč. Na cestě potká kluka, který se ji rozhodne dělat patrona. Oba spolu skončej v posteli a následně na pódium. Neříkejte, že to někoho udivilo :o) Čtivé, city burcující, strhující a hlavně ta hudba. K čtení nejen této knihy The Civil Wars jistojistě.

Já, poutník od Terryho Hayese

Tak to byla pecka, vážení! Tak tlustá kniha a tak dobrý příběh! Thriller jak má být. Jedna z nejlepších knih loňského roku. To si prostě musíte přečíst! Protože to, co ten záporňák vymyslí, je naprosto geniální a jestli to vymyslí i někdo v reálu, tak nezbyde vůbec nic.

Temná stránka hledačů světla od Debbie Ford

O tématu světla a tmy přemýšlím pořád. Neustále si v hlavě omýlám spoustu zajímavých názorů a myšlenek z této knihy. Dočetla jsem ji a byla jsem v naprostém deliriu, které mě nutilo neustále přemýšlet, jak co, kde, kdy a proč.

Cesta od Brandon Bayes

Úchvatné. Co dokáže člověk, když je v „hluboké díře“ a má pořád víru a naději v lepší život. Skláním se k takovým to lidem!

Poselství od protinožců od Marlo Morgan

Tuto knihu jsem zhltla na cestě z Hradce Králové do Liberce. Nastoupila jsem neposkvrněná, vystoupila jsem obohacená. Žena, lékařka, která se rozhodne putovat s domorodci po Austrálii. Na surovo, po jejich. Asi nebylo překvapení, že se vrátila jako naprosto jiný člověk.

 Život s vlky od Lois Crisler

Živě si vybavuji, jak jsem tuto knihu četla. Nemohla jsem se od ní odtrhnout. Musela jsem ji číst pořád. Už od mala miluji psy. A tato žena žila s vlky, se smečkou vlků. Kam se hrabe pan Desenský.

Malé ženy od Louisy May Alcott

Nevěřila bych, že mě tato kniha dokáže ovlivnit, ale je tomu tak. Přečetla jsem ji nedávno na popud čtenářského klubu, který jsme s kamarádkou založily. Chtěla jsem si tuto knihu vždycky přečíst, ale nikdy na ní nedošlo. Až teď. A do mě se nějakým způsobem zaryla a já o ní musím neustále přemýšlet. O tom, jak se žilo, proč se tak žilo...co lidé chtěli, uměli a jak mysleli. Co spojuje rodinu, přátele a jak si máme jít za svými sny. Úžasné stejně jako natočený film z roku 1994.

Jako blesk z čistého nebe

  Když s někým pečetíte vztah, máte pocit, že to musí být navždy. Svoji budoucnost vidíte jasně. Život bok po boku s radostmi i strastmi. Nemůžete ale vidět vše. V ten moment cítíte své splašené srdce, které vám zamlžuje rozum. Chcete to tak. Potřebujete to tak. Láska, vášeň, sounáležitost.

  Každý to vnímá jinak. Zdá se, že vyjadřování jde ženám líp. Otevřeně hovořit a vyjádřit své pocity a přání. Jak dalece ale přemýšlíme o tom, co je to navěky? Co bychom byli ochotni udělat pro druhého? Kde jsou naše hranice?

„Když o něčem nevíme, ještě neznamená, že nás to neohrožuje.“

  Carmine v tom má jasno. Jako Ital, syn mafiána a člověk, kterému zabili matku, potřebuje lásku. Potřebuje své srdce otevřít. Nikdy by však nevěřil, že to bude zrovna s dívkou, která ho v noci vystraší v knihovně a která vypadá jako kdyby utekla hrobníkovi z lopaty.

  Haven se narodí jako otrok. Její svět je ohraničen a není z něho útěku. Už jednou se pokusila a byla zbita. Tentokrát ji ale vysvobodí záhadný muž. Odveze si ji domů a dopřeje jí určitou míru svobody (nepočítáme-li fakt, že jí do těla zavede GPS ). Stává se hospodyní a po večerech chodí do knihovny.

"Budeš u nás mít téměř normální život, ale nepleť si mou laskavost se slabostí. Očekávám tvou loajalitu, a pokud moji důvěru zradíš, bude to mít následky.“

  Už od té chvíle, co se tito dva potkají, je jasné, jak to s nimi skončí. V jejich očích je naděje a touha po něčem, co jim život nemůže dopřát. Jako snad každý i oni chtějí být šťastní a svobodní.

  Tak jednoduché by to bylo, kdyby nebylo La Cosa Nostry. Tak trochu jiná rodina, která chce naprostou věrnost a oddanost. Je nemilosrdná, ale spolehlivá. Carmine se má stát princem mafie. Tím, pomocí kterého si bude společenství vyřizovat účty. Pro svoji výbušnou povahu má být odstrašujícím prvkem. On ale nechce. Ani on, ani Haven, ani jeho otec. Oni ale chtějí. Mohou mu dát to, co on nejvíc potřebuje, informace.

  Každý má svoji hlavu, nikdo vám do ní nevidí. Srdce nám určuje směr a nutí nás dělat věci, na které bychom ještě před nedávnem ani nepomysleli. Co všechno jsme schopni podstoupit, abychom doplnili puzzle života? Jak velkou sílu má rodina?

  Sempre - Navěky – Literatura řazená do žánru Young Adult s příchutí krve.

  Určitě jde o lásku. O lásku až za hrob, která je tím tahounem celého příběhu. Nenápadně je ale proložena mafiánskými vsuvkami, které vše správně opepří.

A...úžasná obálka, díky za ní!

CALPO DI FULMINE

_______________________________________________________

Název: Sempre - Navěky

Autor: J.M.Darhower

Vydává: Yoli, 2015

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Recenze psána pro blog IDNES

Jaká je hranice mezi láskou a nenávistí?

  A co pak naše děti? Máte pocit, že víte všechno o svých dětech? Přeci jen jste je přivedli na svět, dali jim veškerou svou lásku, péči a co nejvíce pozornosti. Hýčkáte si je jako v bavlnce a očekáváte od nich, že vám možná někdy budou vděčni a nebo se budou potom oni starat o vás.

  Ještě do nedávna jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Teď jsem ale dočetla knihu Smrt má oči mé dcery a najednou se ve mě tato myšlenka zrodila a já jsem se mírně vyděsila.

  Zjistila jsem, že jediné, co mi zbývá, je milovat a věřit.

  Hanna si vytvořila rodinu, kterou miluje nadevše. Má dvě dcery Iris a Dawn a úžasného manžela Josepha, se kterým se skvěle doplňuje. U své nejmladší dcery lékaři zjistí tupozrakost. Už tak není ve společností oblíbená, natož když jí vybočuje oko do strany. Rodina se jí snaží vyjít ve všem vstříc a vše možně ji podporovat, aby byla šťastná. Dawn si ale neustále vymýšlí. Touží po něčem, co není. Fantazíruje si vše, co se dá.

  Jednoho dne si přivede domů přítele, staršího podivína, který je všem trnem v oku. Jeho chování je záhadné a nepříjemné.

  Stane se to o Díkůvzdání. Někdo zabije Josepha a těžce poraní Hannu. V jejich vlastním domě. Díky možné krádeži a následné hádce je usvědčen Rudy, podivný přítel. Vše by mohlo být vyřešeno, ale není. Hanna přežila a není v bezpečí. Její dcera je jedno velké tajemství.

 Tak jako každému člověku v této situaci i Hanně trvá, než si zvykne a sžije se se svým znetvořeným obličejem. I přes své neblahé pocity doufá, že je Dawn nevinná a přede všemi ji brání. Jiskření mezi ženami není nic příjemného. Spíše naopak, slibuje něco zlověstného.

  Mohla by zabít dcera svého otce a ublížit matce? Té, která ji porodila a nadevše milovala? Jak moc zná rodič své dítě, aby byl schopen odhadnout jeho chování? Jak blízko má láska k nenávisti?

„Chyba je, když sčítáš dvě a dvě a myslíš si, že správná odpověď je pět. To, cos udělala, bylo špatné morální rozhodnutí.“

 Nějak se pořád nemohu z této knihy vzpamatovat. Měla bych znát své děti dokonale, ale jejich myšlenky a úmysly neovlivním. Mohu opravdu jen doufat, že pomáhám vytvářet bytosti, pro které budu oporou a jednou jim umožním vyjít svou vlastní cestou svobody.

Název: Smrt má oči mojí dcery

Autor: Jessica Treadwayová

Vydává: Ikar

Rok: 2015

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Recenze psána pro blog iDNES

Nová žena, nový blog

Ahoj všichni,

tak jsem se zase (asi již po sté) přestěhovala jinam a rozhodla se opět obnovit svůj blog a své psaní. Ano, poslední dobou jsem hodně zahálela a krom recenzí a obecných článků vlastně ani o ničem nepsala. Stydím se!

Vlastně ne, nestydím. Proč taky :o) Aspoň jste si ode mě odpočinuli :o)

Takže jsem tu a budu snad zase pravidelněji přispívat. Ráda bych zaměřila blog trochu tvořivěji a pozitivněji. Žádné filozofické a pesimistické úvahy (doufám! snad mi to vydrží!)

Mějte se bájově a buďte báječní, jak nejlíp umíte :o)

Safienka