Bude to výzva 6: Celý život v několika řádcích

Poezie je krásná. Ač ji moc nerozumím, nejsem takový ten pomalý čtenář vyhledavač, tak se mi moc líbí. Líbí se mi to její poselství, ta její prostota a tajemnost a to, že dokáže v několika řádcích vystihnout tolik emocí.

Mám pocit, že za život jsem z poezie moc nepřečetla. Snad někdy něco do školy, ale nějak si nevybavuji co. Básničky jsem dokonce i psala. A jeden expřítel je i zhudebnil. Jo, to bylo hezký. Ale jinak se stále držím prózy...beznadějný případ prostě.

I přes to jsem si ale po době chtěla zase něco přečíst. Mít ten pocit plápolání ve vánku někde v trávě s kloboukem na hlavě. Říkala jsem si, že určitě najdu ve své knihovně nějakou poezii. No, nenašla. A pak jsem si vzpomněla, že jsem kdysi četla knihu o jednom druhu poezie, který mě opravdu zaujal.

Slam poetry – styl básnického přednesu, který vznikl v Americe v 2. polovině 80. let.  a který není ohraničen žádnými pravidly. Jen to musí být úderné, záživné, subjektivní a musí to nadchnout publikum. Přednáší se to na akcích tomu určených. Prostě emoční rap bez hudby.

Četla jsem o tom v knize Život jedna báseň (což je super kniha od mé oblíbené autorky Colleen Hoover), kde došlo hned k několika přednesům. Abych svoji výzvu splnila a vlastně hlavně díky ní jsem knihu konečně zase vzala do ruky a ponořila se do úžasu slam poetry. A to se počítá :-) 

Zdroj

Kdo toto dílo četl, určitě nezapomene výstup Eddie…

Jmenuji se Olivia Kingová.

Je mi pět let.

Maminka mi koupila balónek. Vzpomínám si na ten den,

kdy s ním vešla do dveří. Měla kolem zápěstí

omotanou krásnou růžovou stužku, a on se vznášel

nad ní.

Usmála se a odvázala si mašli, a tu pak

omotala kolem ruky mně.

„Na, Livie, tohle jsem ti koupila.“

Říkala mi Livie.

Byla jsem tak šťastná. Nikdy předtím jsem neměla

balónek.

Viděla jsem, jak si je nosí jiné děti, omotané

na zápěstích, na parkovišti Walmarktu, ale

mně se nikdy ani nesnilo o tom,

že bych měla vlastní.

Můj první vlastní růžový balónek.

Byla jsem tak vzrušená! Tak nadšená! Tak dychtivá!

Nemohla jsem uvěřit, že mi maminka něco koupila.

Nikdy předtím se to nestalo! Nikdy mi nic nekoupila!

Hrála jsem si s ním celé hodiny.

Byl plný helia, a já

tančila a poskakovala a plula

z místnosti do místnosti, pořád s ním,

a vymýšlela, kam ho ještě vzít. Vzala jsem ho

do koupelny, do spíže, do prádelny, do kuchyně

do obýváku. Chtěla jsem, aby můj nový přítel

viděl všechno, co já! Vzala jsem ho taky

do maminčiny ložnice….

Ložnice….

Kam jsem nesměla chodit….

Ale já tam šla...se svým růžovým balónkem.

Zakryla jsem si uši, když na mě vřískala

a nadávala mi.

Dala mi facku a křičela, jak jsem zlá! Neposlušná!

Zlobivá! Jak se neumím chovat!

Vystrčila mě z ložnice,

zabouchla dveře

a můj krásný růžový balónek

tam zůstal s ní. Chtěla jsem ho zpátky! Byl to můj

nejlepší přítel!

Ne její! Ta růžová stuha byla pořád uvázaná

na mém zápěstí

a já tahala a škubala a snažila se

přitáhnout si svého nejlepšího přítele k sobě

pryč od ní.

A

on

prasknul.

Jmenuji se Eddie.

Je mi sedmnáct let.

Za týden mám narozeniny. Osmnácté.

Můj pěstoun mi koupí dárky, které chci.

Mí kamarádi mě vytáhnou někam na jídlo.

Můj kluk mi dá něco hezkého a možná

půjdeme do kina. Dostanu i přání na pohlednici

od své sociální pracovnice, kde mi popřeje

všechno nejlepší a oznámí mi, že už

jsem byla vyřazena z jejich péče.

Bude to bezva. Užiju si to, to vím.

A taky vím jednu věc:

už nikdy nechci dostat

žádný, vůbec žádný

posraný růžový balónky!

(Život jedna báseň, Colleen Hoover

Yoli, 2014)

Z mé tvorby:
Jako skála

Další, sedmá výzva:
Obnovit si svůj playlist...potřebuji trochu vzpruhu (co poslouchat při čtení, uklízení, vaření atd :-))

Safienka