sobota 27. srpna 2016

Pokec u kafíčka XXIII. - Jak moc jsme podobni našim rodičům a děti nám?


Káva voní celým bytem. Občas je to lepší než kdejaká voňavka. Čerstvě namletá káva! Jo! Pěkně do oblíbeného hrnečku, v pohodlném křesle, sluníčko svítí a člověku je tak nějak...tak akorát na psaní. Když se mi zadaří, tak popíjím kávu a děti spí. Když už na to nemám nervy, tak popíjím kávu a děti nespí. Jo, je v tom rozdíl. Značný. I když je káva vynikající, tak pohoda je maličko jiná. Míň uvolněná a víc v pozoru.

Od té doby, co mám děti, pozoruji, jak mi začínají být podobné. Víte, nejdřív mi to tak ani nepřišlo. Když tedy nepočítám vzhled :o) Ale postupem času, když se začaly „vybarvovat“, tak to vidím víc a víc. Musím si v tu chvíli přiznat barvu: „Bože, to jsem celá já.“ S mými dobrými i špatnými vlastnostmi. Ve většině případů hlavně s těmi skrytými, které by objevil jen někdo, kdo mě buď hodně zná a nebo je odborník. 

Zdroj
Je to až s podivem, jak se člověk začne víc poznávat, když sleduje vlastní děti. A pořád. A znovu. Jo, jsou to človíčkové, kteří mají hodně z obou rodičů. Nebudu si to přeci všechno přivlastňovat sama ;-)

Zrovna nedávno jsem byla s dětmi u cukrárny, kterou máme kousek od baráčku (pořád jsem se nerozhodla, jestli to je dobře a nebo ne) a tam jsem svoji holčičku pozorovala a říkala kamarádce, jaká je a jak se chová. Až po několika hodinách mi došlo, že jsem ji popsala sebe. A že jsem to o sobě vlastně ani nevěděla, i když jsem to dělala. Šílené. A co teprve ten druhý trpaslík. Člověk jen žasne a chce se mu smát.


Viděli jste to video, kde děti dělají naprosto všechno stejně, jako dělají jeho rodiče? Video je hnáno hodně do extrémů, ale v důsledku je strašně pravdivé. Od koho jiného se mají děti něco naučit než od nás? Nejsme schopni být pořád v pozoru a dělat jen to, co chceme, aby se naše děti naučily. Buďto jsme už v jádru duše naprosto vyrovnaní, klidní, trpěliví, jíme jenom u stolu, na nikoho nekřičíme, na všechny se usmíváme a nebo máme svoje mouchy, které naše děti zrovna vyhmátnou a rozhodnou si je osvojit. A že to jsou ty nejlepší mouchy. Nejlepší z nejlepších. Nejlíp ty, které se snažíme co nejvíc zamaskovat. 

Zdroj
A naši rodiče? To je vlastně to samé. Naše děti vychováváme, rodiči jsme byli vychováváni. Nikde není rozdíl. Vše je stejné. Každý má na všechno právo i nárok. A my možná zjišťujeme, jak jsme jim hodně podobni. A jak nás štve, že jsme vlastně v mnoha ohledech stejní. Někoho to může až děsit. Protože se mu nelíbí, co jeho rodiče dělají a představa, že to budou v budoucnu dělat taky je otřesná….nebo třeba ne? Nebo naopak a můžeme se jen a jen těšit ;-)

Říká se, že jsme takoví, jací chceme být. Svůj život si utváříme sami. Něčemu se bohužel ale nevyhneme nebo ano?

Když jsem byla v pubertě, tak mě na rodičích štvalo hodně věcí. Neznám snad člověka, který by to tak neměl. To a to a to mi vadilo. A říkala jsem si, že taková nikdy nebudu. Nikdy! A víte jak? Nikdy se nemá říkat nikdy. Protože už to začíná. Ta podobnost.

Můžeme se s tím prát a nebo se s tím smířit. A nebo s tím něco udělat. Přesto si myslím, že naše přirozenost nás doběhne. Důležité je, abychom byli šťastni a mohli se radovat. Nejlíp nic neřešit. Což bych nebyla já. Já musím mít pořád nějaké otázky a nad něčím hloubat.

V knize Temná stránka hledačů světla byl skvělý příklad. Bylo tam vypsáno několik desítek špatných vlastností člověka. Těžší verze příkladu. Měla jsem si je přečíst a podtrhnout či zakroužkovat ty vlastnosti, které mi vadily. S kterými jsem se nemohla ztotožnit. Jaká nechci být

Tento výběr byl mým úkolem. Přijmout to, že bych taková mohla být. Ta špatná, zlá a pomstychtivá. Víte proč? Protože to je něco, co je vlastností každého člověka. Abychom byli šťastni, potřebujeme být vyrovnaní. Potřebujeme být hodní i zlí. Není to nic špatného. Je to normální a je to nutné. Bez tmy by nebylo světlo. Vlastně když to tak řeknu, tak by nám mělo být jedno, jací jsme a jací jsou ostatní. To je řešení úkolu. Přijmout něco špatného, nechat to chvíli rezonovat, přivítat to a nechat to být. Je to náročnější téma, které kdekdo neskousne. Já se s tím snažím ztotožnit už několik let. Učím se a zjišťuji, že to jinak ani nemůže být.

Platí to i v obrácené verzi, v kladných vlastnostech. Které se samozřejmě přijímají mnohem snáz :o) 

Zase je tu to zrcadlo a jen my sami. Pěkně se to všechno odráží a ukazuje nám nás samotné. Naše děti, to je vzácný dar. Děti jsou bezprostřední, splachovací a strašně moc vzácní. Milujme je se vším, protože jen tak můžeme milovat sami sebe.


A to jsem se zase dostala někam dál. To bude určitě to kafe….hlavně to na něco svést ;)


Mějte krásný poslední letní víkend,


mává,
Safienka

6 komentářů:

  1. Díky dětem jsem zjistila totéž :-) Děti nás skvěle napodobují a dokáží nám nemilosrdně ukázat naše vlastní chyby. To, co nás na nich štve nejvíc většinou děláme my sami :-) Hezký víkend

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Wikiro, říkala jsem si, jestli už jsi online ;) ano ano... Bohužel se občas přistihnu, že za něco vynadam dětem a je to něco, co dělám i já... To musí být pro děti naprosté scifi...

      Vymazat
  2. Když to vezmu tedy z toho opačného pohledu, také jsem si neustále říkala to "nikdy" a několik let se hrozila nad tím, že jsem celá po mamce, jak vzhledem, tak povahou i snad stejným hlasem... Teď když už mám pocit, že opravdu dospívám a stavím se na vlastní nohy, ve svém přístupu k lidem, různým událostem, denním i dlouhodobějším úkolům přistupuji jako táta. A začala jsem se hrozit ještě víc :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Romi Chiaro, víš...mně teď došlo, že jsem na tom asi hodně podobně jako ty....možná by na to mohl mít vliv ten fakt, že maminky se nám věnují hodně ze začátku a tatínky tudíž vnímáme až dýl....:D

      Vymazat
  3. Moc hezky clanek doplneny krasnymi kresbami :-)Mne se na tvych uvahovych prispevcich libi to, jak je procitene pises, jestli mi rozumis, jak to myslim. Docela bych si dovedla predstavit, ze jednou napises krasnou knihu :-)Treba se dockam :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Jani, moc děkuji za krásný komentář! Ani nevím proč, ale přišlo mi, že ty kresby naprosto vystihují moji náladu a téma, o kterém chci povídat :-) Jsou opravdu úžasné! A jsem moc šťastná, že se ti líbí mé psaní...a chápu tě ;-) Třeba se jednou obě dočkáme...kdoví :-) Měj se báječně, Safienka

      Vymazat

♥ Děkuji za milé komentáře ♥