úterý 31. května 2016

Trochu francouzské výchovy (A dost! - Pamela Druckermanová)


Mnoho rodičů a nejenom rodičů hledá často knihy o tom, jak co nejsprávněji vychovávat své dítě. Toto dílo by mohlo být tím pravým právě pro ty, kteří hledají něco jiného, nového a dle názoru
autorky i fungujícího. Kniha, možná spíše učebnice, vypráví o tom, jaké jsou výchovné rozdíly mezi Američany a Francouzi.

A dost! je psané Američankou, ženou a zároveň matkou, která čtenáře seznamuje a dává jim představu o tom, jak vychovávají jinde.
Samotnou mě překvapilo, jak je dílo obsáhlé a doplněno všemožnými statistikami, poznatky a názory z jiných odborných publikací. 

Pamela Drucknermanová je sympatická žena, která nám přibližuje nejen
svůj život, ale též i životy ostatních francouzských rodin. Vypráví o tom, jak se stala manželkou, matkou, spisovatelkou a rádkyní. 

S manželem se přestěhovala do Paříze, kde vychovala své tři děti. Ocitla
se tak na poli novém, neznámém a pro ni možná frustrujícím. Přesto byla pilnou žačkou snažící se zapadnout co možná nejvíce. Její rodné americké návyky byly těžko odnaučitelné, přesto zjistila, že ty francouzské jí jsou v několika směrech mnohem bližší.

V úvodu nás autorka seznamuje s nejčastěji využívanými slovíčky a výrazy, které jsou v knize uvedeny a které bychom měli poznat. Jsme tak obohaceni o jejich výslovnost a skrytý význam. Následně nám na několika málo stránkách představuje svůj život před otěhotněním. 

Jelikož se to stane v Paříži, kde se téměř celý obsah knihy odehrává, máme tak možnost zjistit, jak to „chodí“ u francouzských těhotných žen.
Kniha je psána postupnou formou, stejně jako prožívá život její dcerka Leila jinak zvaná Fazolka. První úsměvy, krůčky, jesle, školky a školy ‐ vše a i něco víc je dopodrobna srováváno v obou kulturách.

Máme možnost přihlížet k svérázné výchově francouzské populace, které má dle mého názoru hodně co do sebe. Je tu položen extrém na extrém, černá a bílá, která ale plodí stejný výsledek –
spokojené dítě. V Americe rozmazlené, kde je mu dáno privilegium ve všem, ve Francii spořádané, zdravě, pravidelně se stravující a respektující své rodiče.

 Jelikož se nacházím v podobném stavu jako sama autorka, stala jsem se matkou, je mi toto téma víc než blízké. Slovo od slova, řádek po řádku jsem četla a měla pocit, že bych si měla dělat poznámky. Tolik zajímavých, užitečných informací, které jistojistě zařadím i do svého stylu výchovy. 



Styl psaní je velice čtivý. Je zde spojen odborný text spolu s humorným vyprávěním. Autorce se podařilo vytvořit poučné dílo, které by si měla přečíst každá matka. Dostane tak možnost rozhledu o jiných výchovných metodách a věřím, že některé z nich s radostí zapojí do svého života jako já.

Každý jsme jiný a každému z nás vyhovuje něco jiného, takže jediné co byste mohli udělat, je si knihu si a vytvořit si vlastní názor. Určitě to stojí za to :-)

Vřele doporučuji každému rodiči.


Název: A dost! Francouzské děti nedělají scény
Autor: Pamela Druckermanová
Vydává: Lucka Bohemia, 2016

čtvrtek 26. května 2016

Vyšly z toho 2 hodiny (splnění druhé výzvy, zadání třetí)


Vím, že na to mám týden, ale stejně to pořád odkládám, protože se mi to nehodí. Když do toho neskočím rovnýma nohama, tak mám smůlu. Říkám si, že bude lepší chvíle. A šup … konec týdne a já mám kulový.

Už jednou jsem to udělala, prostě jsem zrušila facebook. A snažila se omezit brouzdání po netu. Bylo toho na mě moc, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v nějakém strašně zběsilém světě, z kterého není úniku. Jako když stojíte v davu lidí, který proudí sem a tam a vy nemáte šanci nikam jít. Prostě jen stojíte a z toho zmatku vám jde hlava kolem. Tak jsem si připadala. Byla jsem lapena. Závislá. A vadilo mi to. Krom dalších věcí. A tak jsem to loňský podzim ukončila. 

Zdroj

 Jo, byla jsem na sebe pyšná. A měla jsem pocit, že jsem udělala obrovskou věc. I když mi někde vzadu v hlavě podlézala myšlenka typu: Co si tam beze mne počnou?. Ironicky si toho skoro nikdo nevšiml. Až když jsem jim to řekla, tak se divili: "Ježiši!!! :O Proč? Proč jsi ho zrušila?" Nějak mi nešlo na mozek, proč jim to tak vadí. 

Vydržela jsem několik měsíců (myslím, že čtyři).

Ze začátku to bylo náročné. Přeci jen kolem telefonu člověk chodí často, má ho pořád na očích a je tak jednoduché ho otevřít, nakouknout a kliknout. Co kdyby někdo něco potřeboval? Nebo se o mně zmínil? 

Tentokrát tam FB nebyl, tudíž nebylo co rolovat. Konečně jsem se dostala k jiným věcem. K něčemu, co mi dalo mnohem víc než to, že brouzdám kdesi na netu a mezitím uběhne několik minut, hodin...asi to však znáte, což?

Bylo to pro mě obohacující, ale stejně jsem nevydržela a znovu si to obnovila. Snažím se tam nechodit tak často, nebýt ve všech skupinách a hlavně tam mít opravdu lidi, s kterými komunikuji nebo s kterými jsem osobně schopna mluvit. 

Do hlavy vpravuji myšlenku, že nemusím vědět všechno. Utlačuji moji zvědavost, která má občas obrovitánské rozměry.

A není to jen o facebooku :-)

Jsem si jistá, že mi to pomohlo a doufám, že se k tomu zase někdy dopracuji. Překvapilo mě, co to se mnou udělalo a že jsem zjistila, že tam ta závislost opravdu je. O tomto tématu by se dalo povídat hodně dlouho. Nebudu zahlcovat tuto výzvu a nechám to na jindy.

Druhou výzvu jsem tedy nesplnila. Jedno ráno jsem se snažila na telefon nekouknout, a prostě jen být. Vstát, uvařit si kafe, udělat si snídani, přečíst si kousek knihy, zároveň obsloužit děti, obléknout je, nasnídat je a zabavit je. Být. No...šlo by to. Ale pak jsem si vzpomněla, že potřebuji zjistit to a to, napsat tam a tam a bylo to. Červík hlodal a hlodal až mě uhlodal. 

I když jsem podlehla, telefon jsem se snažila nebrat do ruky tak často.

Takže jo, nesplnila jsem, ale beru si to jako velkou osobní výzvu a chystám se to někdy splnit. Prostě jen být, užívat si a hlavně tam nečumět. Evidentně na to potřebuji víc jak týden....ne, kecy...to jsou jen omluvy, že jsem to nedala....nepotřebuji týden, jde to hned. Jen chtít :-)

A co vy? Daří se vám být nekomplikovaným neandrtálcem? Jste schopni nekoukat do telefonu, zrušit facebook, nezapínat počítač a prostě být chvíli offline?

Na stránkách Veroniky jsem narazila na super video...určitě mrkněte:-)




Další, třetí výzvou je VYPÍT 2-3l VODY ZA DEN (nepočítám kafe, čaje ani alkohol).

Mám s tím poslední dobou opravdu problém. Dám stoprocentně dvě kafe denně, jedno caro ráno a občas čaj večír, ale přes den to šidím. Takže jdu do toho :-)




Mějte se bájově,
 
Safienka


úterý 24. května 2016

Letem mým světem II.

Mé myšlenky, poznatky, zážitky :)

Někdy stačí pouhé "díky".

Nečekaný výlet na Ještěd :)


Vždycky nejde jen o mně, ale zároveň bych se měla zaměřit hlavně na sebe.

Natáčení videa...


Nikdy bych nevěřila, že mě bude hrabání v hlíně tolik uklidňovat.

První poupě na naší jabloni :)


Nadchnout se rychle pro věc, není vůbec žádný problém.
 

Moje první vyjížďka na koloběžce.


Mám pocit, že svět kolem mě jede neuvěřitelnou rychlostí. Vlastně občas i ten svět ve mně. Málokdy to stíhám ustát.

Na to je nejlepší pokec s kamarádkou, grepová limonáda a dortík :)

Jediná, kvůli komu si občas chci něco dokázat, jsem já sama.

Po dlouhé době v zámecké zahradě v Novém Městě nad Metují.

Tak úžasnou energii člověku dodá fakt, že jde proti proudu.

Nový hrneček a nejoblíbenější kniha.


Třídit, vyhazovat....jo, to je něco.

Zásoba kaší :)


Začínám chápat kouzlo krásných květin.

Chtěla jsem si vyfotit koutek na zahradě a najednou koukám, co se mi tam objevilo :o)


K ostatním jsem o mnohem víc milosrdnější, než sama k sobě.

Jedna z mnoha kupiček s knihami a zápisníky :)




Mějte krásné dny,
Safienka




pátek 20. května 2016

Motivace s Madame Chic (Jennifer L.Scott)


 Někdy člověk potřebuje motivaci. Aby se hnul a nelenivěl. Jako já momentálně. Vůůůbec se mi nic nechce. Děti spí, kafe mám uvařené a jen bych tupě zírala. Což o to, ono by to vlastně vůbec nevadilo, ale…. bylo by tolik věcí, co dělat. Motivaci se tudíž snažím vyhledávat denně. Někde jsem četla, že je to jako se sprchou. Taky ji potřebujeme pořád. Bez ní by to nešlo.


U Vivi na blogu jsem kdysi narazila na recenzi knihy o Madame Chic. A zjistila jsem, že toto zrovna nutně potřebuji. Protože kromě toho, že miluji film Amélie z Montmartru, vlastně víc francouzských filmů, Paříž, maličké francouzské kavárničky, tu ženskost žen a šarm mužů, francouzštinu a dokonce i v několika bodech francouzskou výchovu...joooo a ty křupavé bagety, tak se mi líbí ten na oko francouzský poklid, ležérnost a prostě...no, kdo to má stejně, tak ví :-) Takže není s podivem, že jsem se nechala lehce uhranout knihou od Jennifer L. Scott a musela si ji rychle! přečíst.

Zrovna jsem rodila, takže je tomu asi tak rok. Četla jsem ji v porodnici a byla tak namotivovaná, že mě to vlilo energii do žil a já musela všechno hned zařadit do života. Myslíte si, že mi to všechno vydrželo? Ani omylem….ale pár věcí mi v hlavě utkvělo a já se je snažím dodržovat. Nebo je nedodržím a hned vím, co je zase špatně. Příště. Snažím se. A občas to i vyjde.

Jennifer L.Scott napsala celkem tři knihy o životě madame Chic a všechny jsou úžasné! Určitě sami vidíte, jak jsem nadšená a jak si ji určitě i vy musíte přečíst (pokuď jste žena ;-)) Pro muže to prostě není no.

I když ve všech třech dílech najdete něco stejného, tak mi to vůbec nevadilo. Ba naopak přišlo mi to celkem vhod, protože přeci opakování je matkou moudrosti.

První díl (Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži) byl o tom, jak se jedna kaliforňanka dostala na výměnný pobyt do francouzské rodiny, kde se měla přiučit francouzskému životu. A kde pochytávala spoustu věcí, které ji úplně obrátily život vzhůru nohama. Holt jiná kultura, jiný mrav. Ale tento, to je něco. Něco krásného, ležérního, pohodového, na úrovni a lidského. Je to o tom, jak se lidem ztrácí ta správná nonšalantnost. Jak francouzsky jíst, oblékat se a žít.
 
Konkrétněji..

...cpát se celý den určitě není chic
...neodpírejte si
...pohyb není otrava, ale součást života
...provětrejte svůj šatník - deset kusů stačí
...najděte svůj vlastní styl
...buďte dokonalá bez líčení
...pečujte o svou plet
...buďte vždy upravená
...dejte vniknout své ženskosti
...používejte vždy jen to nejlepší, co máte
...buďte formální
...zatočte s nepořádkem
...žijte uměním
...buďte tajemná
...naučte se být dobrou hostitelkou
...odmítněte novodobý materialismus
...kultivujte svého ducha
...těšte se z maličkostí
...volte vždy kvalitu
...žijte s chutí

V druhém díle (S Madame Chic doma), který jsem si objednala hned záhy, nám autorka vše zařazuje do životů. Prostě praxe, praxe, praxe. Jak to jednoduše udělat doma. V každodenním životě se spoustou praktických rad. Jak si užít čas, využít čas a pohostit návštěvu. Tipy, co poslouchat, jak se líčit, jak si líp zorganizovat život a jak mít ráda svoje "doma".

"Co se pod slovem chic vlastně skrývá? Chic je pocit. Je to stav mysli. Je to způsob života a způsob bytí. Každý z nás se někdy setkal s lidmi, kteří byli chic. Byli pěkně oblečeni a působili dojmem, že svůj jedinečný styl naprosto chápou. Jenže ono to zdaleka není jen v oblečení, e ne? Lidi, kteří jsou chic, obklopuje jakýsi tajemný nádech. Působí dojmem spokojenosti s čímsi, jenže co ono cosi je..., to jaksi nedokážeme uchopit. Jako by pro ně mít šarm nepředstavovalo vůbec žádné úsilí, jako b pro ně elegance, s níž absolvují den, byla naprosto přirozená."

Na třetí díl (S Madame Chic na úrovni) mě upozornila kamarádka a věděla jsem, že ho musím mít. A už je přečten. Příjemné završení francouzské motivace, která je na úrovni. Opět spoustu praktických rad (jak být na úrovni) a na závěr spoustu pěkných slov k zamyšlení. O našem všedním životě, který si tvoříme dle naší lenosti, ale který si můžeme tak fajnově zpříjemnit. A nemusí nás to stát majlant.



Prostě a jednoduše, to musíte mít a číst!

První díl (teď už i celou sérii) jsem zařadila do své nej 10. Myslím si, že je tam právem a ještě nějakou dobu tam i zůstane :-)


Safienka

čtvrtek 19. května 2016

Konečně jsem se dostala k mé nejoblíbenější (splnění první výzvy, zadání druhé)


Tak už je to týden. Nějak to uteklo. Zkusili jste si někdy nic nekoupit a udělat si radost? Já jsem zjistila, že pokud nejsem někde na samotě v přírodě zásobená jídlem, tak mi to moc nejde. Protože sem tam něco koupím (myslím tím jídlo). 

Pořád jsem polemizovala, jestli to platí a nebo ne. Jsem zvyklá pořád něco platit. Sem tam rohlíky, banány, jogurty, zmrzlina, kafíčko. Takže jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Půjdu víc do sebe. Udělám něco, k čemu se dlouho odhodlávám, ale nějak to nikdy neklaplo. A týká se to knih...jak jinak. 

Má fronta knih se neustále navyšuje a já mám tak pocit, že MUSÍM pořád něco číst. Občas se dostanu do toho stavu, že už se ani nezamýšlím, jestli se mi to chce číst nebo ne. Prostě čtu. Knihy na recenzi, na článek, protože na to někdo spěchá atd. Poslední dobou se to ale mění a já si říkám, že se honím tak akorát sama, takže si prostě budu vybírat dle nálady a hotovo. 

Asi po roce a půl konečně otevřela knihu Klub nenapravitelných optimistů a byla happy. Tak nějak mám pocit, že jdu proti svému proudu a že to jdělám skoro na truc, ale zároveň z toho mám obrovskou radost. Konečně jsem se odhodlala. Ještě jsem tomu nasadila korunu víc, když jsem si přečetla pár stránek a zjistila, že to bude moc na vážno. Finálně jsem se tedy rozhodla, že se po táááákhle dlouhé době opět pustím do mého nejoblíbenějšího Třetího přání. Jojojojojojo! (v hlavě mi zní Hrdý Budžes a návštěva Milušky Voborníkové...slyšíte to taky? :D)…


Takže, ač jsem prožila za ten týden několik moc fajn situací, které mi udělaly velikou radost, tak do této výzvy vybírám čtení Třetího přání od Roberta Fulghuma.

A co vy? Udělali jste si radost aniž byste si něco koupili?

2. výzvou je:

BÝT NEKOMPLIKOVANÝM NEANDRTÁLCEM (díky Vivi:o))...což znamená vypnout telefon, internet, počítač a užívat si konečně svého života :-) nezahrnuji do toho pracovní život, neboť někdo by si pak musel vzít dovolenou :o)



Safienka

středa 18. května 2016

Řízení života (Já řídím - Zdeňka Jordánová)

Tolik myšlenek na tak málo stránkách. Někdy dá takovýto druh knihy pěkně zabrat. Napoprvé ji přímo zhltnete, napodruhé už si ji vychutnáváte a užíváte si myšlenek, které na Vás sedí, jako kdybyste je napsali přímo Vy.

Kniha Já řídím od Zdeňky Jordánové sedí přímo na mou situaci. Řeším si podobný problém a těch pár stran mě posunulo zase o kousek dál. Nebudu tu rozebírat čeho se to u mě týká, spíše bych Vám ráda nastínila několik zásadních bodů, které jsou v knize vytyčeny a které dělají řízení, ač už v jakékoli podobě, zajímavým a obohacujícím.

Téma je hlavně zaměřené na řízení aut, technických věcí, které nabízí doba a kterou hodně z nás využívá. Pobízí nás k tomu, abychom se naučili využívat těchto prostředků, nebránili svému duchovnímu rozvoji tím, že o sobě budeme neustále pochybovat.

Auto je symbolem našeho pohybu životem. Stejně jako řídíme auto, řídíme si svůj život. Zkuste si to převést k obrazu svému. Jak řídíte? Řídíte? Neřídíte? Vozíte se? Auto je symbolem změn, známkou dospělosti, samostatnosti a je symbolem našeho osobního růstu.

Vybavujete si nyní své auto? Jak ho sami řídíte, jak se k němu chováte, jak vypadá? Podle auta poznáš kosa – jak snadné je projevit se prostřednictvím auta. Podle pohybu auta vždy poznáte, kdo v autě sedí. Záměry řidičů jsou vždy znásobeny hmotou jejich auta a jsou snadno viditelné. Jako příklad mohu uvést galantní auta, opilá auta, agresivní, nejistá a spoustu dalších.

Náš život řídíme pomocí naší mysli, která má vědomou, ale i podvědomou složku. Podvědomá část v rozsahu 80%  ovlivňuje vše, co děláme, ale neuvědomujeme si to, zbývajících 20% je ta část, o které víme a vědomě jí řídíme. Jak rychle se věci na silnici ději. Jak důležitá je naše maximální pozornost.

Strach či nevědomost dělá z člověka otroka. Je důležité si uvědomit, že nemáme žádná omezení v dosahování svých cílů, snů a plánů. Jediným pánem svého života jsme my sami. A to i v případě, kdy si to nemyslíme. Jen my sami rozhodujeme, co se ve svém životě chceme naučit. Pokud odmítáme a nerozhodneme se spolupracovat, přicházejí do našeho života překážky a různá omezení, která vždy symbolizují naše vnitřní omezení a pochybnosti. Jestli něco nechceme, není síly, která by nás donutila.

Pracujte na sobě, staňte se jediným pánem svého života, začněte opravdu řídit svůj život. Dělejte věci vědomě a neubližujte si. Vše, co je kolem nás, všechny podmínky jsou důsledkem našich předchozích rozhodnutí. Lidé, kteří nám přicházejí do cesty, jsou jako magnetem přitahováni podle našich očekávání a na základě našich nevyřešených problémů.

Hlavním problémem řízení aut bývá strach z nehod. Jako vše na světě, i nehody jsou symbolické. Můžeme v nich číst o našich záměrech a poznat univerzální zákonitosti. Dojde k nim na základě určité „vynechávky“ – v našem myšlení, kdy vnitřní program, třeba něco, co nás trápí a nedokážeme to řešit, přehluší naše vědomé konání. „Vyleze“ na povrch náš vnitřní stav a ten se „zhmotní“.
Srážka je vlastně setkání. Asi ne takové, jaké se Vám líbí, ale velkou zkušeností. Má totiž obrovskou energii, neboť záměry, které jste vysílali, musely být velmi silné, aby k tomuto „násilnému“ setkání došlo i „proti vaší vůli“.

Takže nedělejte paniku, ale uvědomte si, že o co se zajímáme, k tomu se přibližujeme. Čemu dáváme pozornost, to vytváříme a tím se stáváme. Zase o dobrý důvod víc, proč být sám sebou. Nevěnujte pozornost věcem, které ve svém životě nechcete mít. Buďte sami sebou. Sledujte svůj vlastní cíl.



Safienka

pondělí 16. května 2016

Vzpomínám na staré časy + malá recenze (Na co Alice zapomněla - Liane Moriarty)


Byla jsem s dětmi na pár dní u rodičů. Těšila jsem se, že si odpočinu, přečtu několik knih a vůbec, že to bude zase trochu vybočení z našeho všedního stereotypu.

Vždycky, když se do svého rodného města vracím, musím trochu vzpomínat. Jaké to bylo, když jsem byla mladší, když jsem měla jen tento domov a když jsem prostě normálně žila. Tentokrát to ještě víc podnítilo to, že jsem se sešla se starou přítelkyní a četla knihu, která se tématem týkala minulosti.

Taky máte pocit, že se všechno občas tak nějak sejde?

Celý ten náš pobyt jsem si připadala jako ve snu. Několikrát jsme se byli projít. Vzali jsme to na náměstí, jednou na dětské hřiště, jednou za babičkou do školy. Já všude jen chodila, koukala, vzpomínala a s úžasem žasla, jak je vše buď naprosto jiné a nebo naprosto stejné. A do toho ta kniha.

Vypadá to, jako bych k našim tak často nejezdila. Je pravda, že týdně to není, možná ani měsíčně, ale když už teda přijedu, tak nemám stejné pocity a nálady. Někdy jen žasnu nad pokojíčkem, někdy nad sousedy a někdy nad celým městem.

Když jsem byla mladší, tak jsem za žádnou cenu nechtěla bydlet ve stejném městě jako rodiče. Ale teď jen lituji, že nejsem blíž :-) A žasnu, jak je naše město krásné a mnoha lidmi oblíbené.

Co se týče knihy, tak původně jsem měla v plánu číst něco jiného, ale jak vidíte, tak osud tomu chtěl, či ďábel to byl? ;-)Oblíbená věta našeho profesora na střední. Od mamky jsem si vypůjčila knihu od mé oblíbené autorky Liane Moriarty s názvem Na co Alice zapomněla. 

Právě jsem dočetla knihu od Jennifer L.Scott o Madame Chic a najednou nevěděla co číst, i když výběr byl vcelku široký. Alice si tak poklidně postávala na okně a nenápadně na mě mrkala. Zhltla jsem ji za pár dní. Opět bylo skvělé téma, které mě maličko nakoplo k zamyšlení.

Alice spadne na hlavu, kde se jí cosi pomotá a ona se vrátí zpět o 10 let. Vnímá vše jako tehdá a ten fakt, že už má tři děti, pracuje jinde, dělá něco jiného, má jiné přátele a hlavně se rozvádí se svým manželem, ten jí nějak uniká. Prostě má okno, a že docela velké.

Má slavit 40 narozeniny a teď se cítí na 30. No, kdo by to nebral. Je víc v pohodě, víc ztřeštěná a víc klidná. A má děti. Tři. Naposledy si pamatuje, že byla těhotná. Poprvé.

Ač musí občas tvrdit opak, tak si nepamatuje nic. Až téměř za půlkou knihy si začíná vzpomínat. Hodně mi to připomíná film, který nevím jak se jmenuje. Nemáte zač :o). Tam slečna taky zapomněla. Ale tam si taky vůbec nevzpomněla. Což je rozdílné oproti této knize. Je skvělé být takto konkrétní, co? :-)

Tak jsem četla a vzpomínala. Jaké to bylo před deseti lety, co jsem dělala a jak bych se asi cítila, kdybych se tam najednou vrátila? Nebylo to zrovna růžové období. A já si připadám, že jsem byla tehdy úplně strašně mladá s odlišnými názory. Za tu dobu se událo strašně moc věcí, za které jsem ráda a které byly zlomové. Takže věřím, že bych byla stejně vyoraná jako Alice.

Říkám si, jestli by byl člověk schopen překousnout věci, které se mu staly, nejsou zase tak pozitivní, ale on si na ně nepamatuje. Jen je zná z doslechu. Řekla bych, že by to snáz přeskočil a chtěl začít znovu a jinak. Protože by se ho to vnitřně netýkalo. Není od věci, některé situace občas sledovat s nadhledem.


 Líbilo se mi, že lidé v okolí, kteří Alici znali a měli ji připomenout její život, taky úplně přesně nevěděli, co se stalo a proč. Ale měli svůj pohled na věc a snažili se jí to tak přednést.

Určitě to bylo vše moc fajn. Jak návštěva rodičů, tak setkání s kamarádkou, četba knihy a odpočinek. Vše krásně zapadlo a už je zase pondělí. Opět jsme doma ve svém a já vzpomínám.

Všechny knihy od Liane Moriarty mám přečteny a už se těším až bude vydaná zase nějaká další. Takže šup šup :-)


A co čtete zajímavého vy? Něco k přemýšlení? Máte nějaké tipy?

 
Safienka

sobota 14. května 2016

Recept na kváskový chléb


Vždycky jsem obdivovala ty, kteří pečou chleba. Ne v pekárně, ale pěkně na plechu a nebo v peci...Uáááá! Drží tvar, vypadá jako chleba a hlavně chutná jako chleba.

Sama jsem začínala s pekárnou. Pekli jsme chleba celkem pravidelně. Když se přenesu přes ten tvar a díry po metlách, tak byl k jídlu a většinou jsme ho celý snědli. Ale...pak jsem nějak přestala a chleba jen kupovala. Pekárnu využívám na kynuté těsto a občas na výrobu marmelády.

Na začátku letošního roku se to vyřešilo, neboť jsme přestali jíst lepek a tudíž i chleba. Po nějaké té době jsme ale na pečivo chuť dostali a zkusili bezlepkový chléb. Nebyl špatný, ale to složení bylo maličko děsivé. Pak jsme se rozhodli, že začneme používat alespoň žitnou mouku a zkusíme žitný chléb. Dostali jsme tip na chléb bez hnětení. Dala jsem tomu tři pokusy. Marné pokusy. Byla jsem „mírně“ zoufalá a pak přišla spása. 


Kváskový chléb není prý vůbec nic těžkého. Bonusem je vynikající chuť. Jako jo, bála jsem se (jak to tak sleduji, tak se bojí všichni, kdo ho ještě nezkoušeli), ale nakonec jsem do toho šla a vůbec nelituji. Já prostě jiný chleba jíst nechci :-)

Obdržela jsem kvásek (2 malé lžičky) ve skleničce s tím, že ho mám nechat vzejít, pak přidat zbytek surovin, zpracovat, nechat kynout a upéct. Nic těžkého. Zoufale jsem škrábala přesné postupy na malý papírek a doufala, že nic nezapomenu a hlavně, že se povede!

Připomínalo mi to dítě, které držím poprvé v ruce. Ale tak, dala jsem tomu šanci. První chléb jsem zmákla. Sice jsem do něj místo soli nasypala cukr, ale byl na světě a vypadal jako chleba. Podruhé už jsem se nenechala nachytat a ono se povedlo. Vypadalo to jako chleba, vonělo to výborně a chutnalo ještě líp!! Tleskám si :o)

Mám za sebou teprve asi 10 výtvorů a jsem si čím dál jistější. I když nejsem žádný ostřílený pekař, tak to doporučuji, kde se dá. Vlastně i vy byste to měli vyzkoušet, když už se to povedlo mně, povede se i vám.
Jelikož už jsem recept slíbila několika zájemcům a pořád jsem ho nesepsala, rozhodla jsem se ho vložit na blog.

Pokud patříte mezi milovníky kváskového chleba a máte nějaké své vychytávky, budu určitě ráda za tipy a rady (Pište do komentářů)

Mějte se báječně a přeji dobré pochutnání :-)



Recept:

Nejprve musíte sehnat kvásek. Já ho dostala od jedné dobré duše, ale prý by měl být k sehnání v pekárně. Zkuste se poptat a uvidíte.

Aby kvásek vzešel, je potřeba ho trošku nakrmit. Před spaním k zmíněným 2 lžičkám ve skleničce přidám 1:1 mouku a vodu.

2 lžičky kvásku
150g žitné mouky
150ml vody

Suroviny smíchám, přikryji utěrkou a nechám přes noc kynout. Z nakynuté hmoty ráno odendám 2 lžičky do skleničky (mám postaráno o další chleba, vydrží maximálně týden) a začnu přidávat další suroviny.

200g žitné mouky
200g celozrnné žitné mouky a nebo dělám taktéž z 200g žitné
2 lžíce ovesných vloček
2 lžičky soli (na cuketka.cz doporučují 12g soli)
300-400ml vody
semínka (slunečnicová, lněná, chia, dýňová,…)
kmín

Vše smíchám a hnětu. Hnětu, hnětu a hnětu. Až mi přijde, že jsem dosti uhnětla (většinou mě už sakra bolí ruka), tak směs vyklopím na hustě moukou posypaný vál a začnu zpracovávat do hmoty připomínající chléb. Z tohoto množství dělám dva menší bochánky. Zkoušela jsem jeden velký, ale víc mi chutnají menší. Hlavně tam je víc křupavé kůrky!!
Zpracované bochánky dám do moukou vysypaných ošatek a nechám kynout dalších 5 hodin. Vychází mi to na skoro celé dopoledne. Potom roztopím troubu na 250 stupňů. Na dno dám plecháček s vodou. Nakynutý chleba opatrně přendám na plech, strčím do vyhřáté trouby a peču 35-40min. Pekla jsem ve dvou různých troubách a opravdu je to u každé jiné. Chleba je upečený, když je na poklepání dutý. Taky má krásnou chlebovou barvu.


Když jsem to slyšela poprvé, tak jsem kroutila hlavou, vše se mi pletlo a nevěděla jsem, co jak a kdy dělat, ale ono si to sedlo. Ze začátku jsem to dělala i různě a vždy to dopadlo skvěle.

Takže doporučuji všemi dvaceti a dalšími -ceti od nadšenců jako jsem já :-)

Až zkusíte, tak dejte vědět, jak chutnalo:-)
 

Mějte se báječně,



Safienka


PS: Hodně jsem pročítala již zmíněný web www.cuketka.cz 



čtvrtek 12. května 2016

Bude to výzva



Nikdy bych netušila, že mě budou nějaké výzvy na internetu bavit, ale baví. Je to takové nenáročné, motivující a zábavu přinášející pozdvižení, které vám může zpestřit ne jeden den. Sama jsem jich vyzkoušela hned několik.

Napadlo mě, že bych na tento blog něco takového taky zapasovala. Můžete se nechat inspirovat, trochu se pobavit, zapřemýšlet a tak. Nikde se nemusíte registrovat ani nic slibovat...stačí si říct, že to prubnete a hotovo. Když pak něco napíšete, bude to jen bonus pro mě.

Jelikož se na tomto blogu věnuji hlavně tématům k osobnímu rozvoji (prostě mudrování nad životem), knihomolství, ráda bych výzvy udělala v podobném duchu. Myslela jsem, že jich udělám nejprve jen 11, ale nějak mě napadají nové a nové, takže to asi nechám otevřené. Uvidíme, jak si s tím poradím :-)

Výzvy nebudu uveřejňovat naráz, ale vždy postupně. Bude to větší dobrodrůžo. Následně bych to ráda rozebrala ve svém světle, co se povedlo, nepovedlo, udělalo, neudělalo. A hlavně jak jsem si to užila.

Na každou výzvu bude týden, takže bude jen a jen na vás, kdy se k ní dostanete. Jestli ji zkusíte jednou, dvakrát nebo i sedmkrát.

Tož tedy, směle do toho a půl je hotovo :-)


1. výzva

UDĚLAT SI RADOST, ALE NIC SI NEKOUPIT


čtvrtek 5. května 2016

Pokec u kafíčka XVI. - Jarní nabíjení


Mám chuť napsat něco strašně pozitivního. Dobře vás naladit, namotivovat a prostě udělat si nicnekazící chvíli.

Zjistila jsem, že jak všechno kvete, voní, zelená se a pučí, tak bych jen seděla a vnímala tu krásu. Nikdy jsem to tak neměla. Asi dospívám (haha). Každopádně jsem schopná na zahradě jen sedět a tupě zírat do trávy nebo do rozkvetlých stromů. A ještě k tomu když svítí sluníčko. Žůžo labůžo.

Já jsem takový zahradnický neznalec. O zahradu doma se vždycky starali rodiče. Já měla občas něco za trest vyplet a nebo shrabat. Nejvíc jsem přišla s rostlinami do styku, když jsme se jich měli na základní škole naučit nazpaměť 200 a psali jsme z nich neustále písemky. Jo, to jsem znala skoro vše. A teď? He..pamatuji si jich pár a občas se až stydím, že nevím, co je co. Utěšuji se tím, že až děti jednou vyrostou, budou se to učit a já si budu nucena všechno zopakovat. Když to holt nepoužíváte a přijdete k tomu zřídka, tak to zapomenete. Že jo? Máte to taky tak? Je to tak se vším.

Od té doby, co jsme si koupili byt v baráčku, ke kterému patří i zahrada, se to u mě začíná všechno převracet. Baví mě to a naplňuje. Zrovna nedávno jsem měla chuť se chvíli hrabat v záhonku a jít likvidovat plevel. Nikdy bych nevěřila, že to budu dělat dobrovolně a ještě se u toho budu usmívat. A hlavně! Je vidět výsledek!

Po dnech, kdy mám pocit, že se jen táhnu, jsem vysátá a v depresi, je toto opravdovým pomocníkem. Hrabat se v hlíně. Samozřejmě jen pozitivně. (Pozn. Právě čtu thriller, kde vykopávají mrtvé dívky :O) No, nic..)

A co teprve les. Ten mě vždycky fascinoval. Nebo obrovské stromy. To je nabíječ jako hrom. Jít se projít do lesa a jen tak nasávat a dýchat. 

Jeden z cílů na duben byl, vyrazit do lesa. Ke konci měsíce jsem už ani nedoufala, že se k tomu dostanu. A ono ejhle. Přijel mě navštívit bratříček a že by se chtěl podívat na Ještěd. Dorazil vyzbrojen turistickou mapou a s velkým elánem. Na rychlo jsem se rozhodla, že s ním půjdeme taky. S kočárem a Adámkem. Měli jsme v plánu naučnou stezku. Ještě, že má náš kočár velká kola. Svítilo krásně sluníčko, všude kolem lesy a nikde nikdo. Téměř. Dorazili jsme na Pláně, kde hrál Nohavica a taktéž tam skoro nikdo nebyl. Já si připadala jak v jiném světě. O Ještědu už se v tomto ohledu moc hezkého říct nedá, ale vyškrábali jsme se tam, chvíli poseděli, zkusili odhadnout, kde máme barák a frčeli zpět. Náramně jsem si to užila!

Na kupování květin jsem taktéž nikdy moc nebyla. A teď mám neustálé nutkání  nakukovat do květinářství a nebo sousedům do zahrádky :o) Doma jsme si občas něco natrhali na zahradě, babička mi nosila vždycky jednou ročně k narozeninám růžičku, ale jinak nic extra. Teď jsem přišla k nějaké výzvě, kde bylo za úkol si koupit do bytu květinu. Sehnala jsem tulipány, které mi udělaly takovou radost, že jsem z toho žila ještě několik dní.

Ač je mi teprve třicet (ještě ne), mám pocit, jako bych se ocitla úplně v novém těle, v kterém vše vnímám jinak. Říkám si, že bych konečně dospěla? (Už zase?) Nebo zmoudřela? (Radši to ani nevyslovuji) Nevím, ale strašně mě to baví a užívám si to. Úplně se do toho vcucávám. Nasávám vše zelené, voňavé a jarní.

Asi to prostě potřebuji!


A jak to máte s nabíjením vy? Co doplňuje energii vám?


Safienka


PS: Jedna od ZAZ s úžasným videoklipem!

A jedna plážová z oblíbeného seriálu Město žen :-)


neděle 1. května 2016

Kniha o smyslu života (Nezapomenutelná cesta - Nicholas Sparks)


Vždycky se v knize snažím najít něco, co mi do života přinese obohacení. (Pak o tom hned napíšu :o) Nějaké zajímavé téma, myšlenku, větu, slovo. Ocitla jsem se totiž ve stadiu, kdy mi nestačí napsat jen „obyčejnou“ recenzi. Potřebuji z toho dostat něco víc.

Kniha, v které jsem hledala nyní, se jmenuje Nezapomenutelná cesta a napsal ji americký autor Nicholas Sparks (česky vyšla v roce 2000) a jde o těžkou romantiku. Opravdu, nezůstane oko suché.

Od zmíněného autora jsem si vždycky chtěla něco přečíst, ale nějak to nikdy nevyšlo. Až teď. Bohužel jsem první viděla film (zfilmováno v roce 2002). Moje fantazie byla maličko bržděna a před očima se mi tudíž objevovaly reálné postavy a v uších mi znělo Only hope od Mandy Moore.

Musím říct, že film je víc dramatický. Kniha se od něj vyjma závěru docela dost odlišuje a brala bych ji delší. Nejsem zvyklá na takto krátké knihy.

Co mě nejvíc na knize zaujalo? Kromě toho, že se jedná o krásný příběh s náročným koncem, se mi líbila myšlenka hledání smyslu života u hlavních hrdinů Jamie a Londona. Nezamilují se hned, ale od začátku je jasné, jak to dopadne. I když ….

Začíná to retrospektivně. London vzpomíná. Tehdy před 40 lety.

Jamie je dcerou místního faráře, který svoji dceru miluje nade vše. Pochází z ne úplně typické rodiny. Její život je jiný než ostatních, což jí vůbec nevadí a v ničem nebrzdí. London zná Jamie od malička a nikdy se s ní nijak extra nebavil. Až se dostane k divadelní hře, která mu dodá nový pohled na situaci. A on se zamiluje. A je to jiné. Tentokrát to je nezapomenutelné.

Autor nám ukazuje, jak se člověk umí díky lásce změnit. Jak se mu to v hlavě dokáže otočit a zjistit, co je smyslem jeho života. Zvlášť když pozná dívku, která se mu ztrácí před očima.

Nikdy nevíme, kdy nám život skončí. Jediné, co nám zbývá, je si svůj život co nejvíc užít. Rychle, bez podmínek. Měli bychom si ho užívat, jako by nám zbývalo málo. Bohužel dost často se stává, že si to neuvědomíme a děláme věci, které nás nečiní šťastnými. Ocitáme se v situacích, které nám nic nedávají. A na potvrzení toho v nich zůstáváme a nadáváme. Stěžujeme si, brbláme a máme se strašně špatně. Jj, všechno něco stojí.

Vezměte nohy na ramena a utíkejte za svým štěstím. Může to být klidně něco úplně děsivého, nepředstavitelného. Každému dle libosti.

A o to tu jde...snad.

Ve filmové verzi si Jamie napíše seznam. Cíle, které si chce ve svém životě splnit. A že se jedná o nelehký úkol. Přesto se s tím London popere. Protože o to mu jde. V té nejkratší chvíli udělat Jamie šťastnou. I kdyby měla být na více místech na jednou.


Určitě to nebyla poslední kniha, kterou jsem od tohoto autora přečetla. Myslím, že se bude líbit spíš ženám. Ale to taky není pravidlo.

Ať se vám líbí stejně jako mně.

Láska je trpělivá, nezávidí, láska
se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, 
nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky
se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv,
láska vydrží, láska věří, láska má naději, 
láska vytrvá.


 
Název: Nezapomenutelná cesta
Autor: Nicholas Sparks
Vydává: Ikar, 2015

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz


Safienka